Média: Komu vadí „Fake News“, nechť si napřed uklidí na vlastním dvorku

Velká média nahlas brojí proti kontroverzním alternativním zpravodajským médiím a jejich příznivcům. Smutným faktem ovšem je, že jejich vznik a popularitu zapříčinili především vlastními, nazveme to zatím mírně, „chybami“.

Vztah obyvatel k jakémukoliv médiu stojí a padá na důvěře. Občan obvykle nemá čas ani prostředky prověřovat každou jednu zprávu, reportáž, každé tvrzení, ba každou větu. Kdo má čas a jazykové vědomosti poslouchat dlouhý projev v cizím jazyce, velmi přesně si jej přeložit a kontrolovat, jestli to náhodou naše noviny poněkud nepřekroutily, nebo nevytrhli něco z kontextu? Dokáže někdo prověřit, zda příliš aktivní reportér nějaké záběry nevystřihl? Má někdo prostředky cestovat po světě a sám navštívit na místo? Obvykle ne.

Člověk proto přenechává tuto důležitou úlohu médiím a profesionálům, kteří jsou za to placeni. Očekává pravdivé, seriózní, úplné zprávy, hodnotné komentáře, hluboké analýzy. Dělá tak s důvěrou. Je-li tato důvěra narušena, zvláště hrubým způsobem, je konec. Konec. Občan jim už potom nevěří, s prominutím, ani reportáž ze stavby venkovního záchodu. Zpět se tato důvěra získává jen velmi těžko.

Nastal značný úbytek důvěry ve velká média. Poklesla místy až na úroveň důvěry v socialistické deníky typu „Rudé právo“ a „Pravda“, kde valná část lidí četla napřed poslední strany se sportem a tím to pro mnohé i skončilo.

Nejjednodušší je svalovat vinu za neúspěch na někoho jiného. Na „nevzdělané“ čtenáře, kteří by měli být jakože nějak donuceni, asi vymytím mozku nebo odstrašením, aby sledovali jen ta správná média. Na samotnou existenci alternativních médií, která by podle některých měla být blokována, odstřihnuta od peněz a nejlépe zakázána.

To ovšem není nic jiného než alibismus. V lepším případě. V horším je to jen (s)prostá snaha o vymýcení konkurence. V nejhorším snaha o získání monopolu na šíření informací.

Není podstatné, jak dané médium prezentuje samo sebe („nezávislé“, „seriózní“, „důvěryhodné“) ale jaké ve skutečnosti je. Dopouští-li se opakovaně a vědomě prohřešků, které samo kritizuje, o co je lepší než „Fake News“?

Jaké jsou ony nejčastější „hříchy“, které způsobují úbytek důvěry?

Jednostrannost, zaujatost, propaganda

Existují média, která se otevřeně hlásí k jistému názorovému proudu. Najdeme konzervativní, levicová, anarchistická, „zelená“, náboženská a další. I když je nazveme třeba „hlásné trouby“, je na jejich existenci něco špatného? Vůbec ne. Lidé jsou také různí a často chtějí slyšet názory podobné jejich.

Tato média mohou být více či méně seriózní podle toho, jak ověřují informace, jak jsou analytická, slušná nebo neslušná, jak se vyhýbají nebo nevyhýbají možnosti přiznat i jiný názor, uznat i vlastní chyby.

Problém nastává, zachová-li se podobně médium, které se bije do prsou, že je nezávislé, občanské, demokratické, analytické, mínkotvorné, prinášející pravdu, nebo dokonce veřejnoprávní. Čtenář nemusí čekat na výzkum z renomované univerzity, sám vidí a vnímá převládající směr, tón i propagandu.

Selektivní zamlčování a zveřejňování faktů

Média mají skoro magickou moc nějakou událost navenek úplně změnit pouze tím, co (ne)zveřejní a jak to podají. Dokáží z člověka udělat idiota nebo génia. Z banální události skandál, ze skandálu událost, která se nestala. Mohou ničit lidské životy, a přitom de jure nelhat. To je snad ještě nebezpečnější než otevřená propaganda.

Hoho, vážený! Zvedá se varovný prst, poučující a protestující. Ale to přece dělají „Fake News“ a hlásné trouby! Souhlasím. Ale od nich se to obecně očekává.

Jestli tuto metodu třeba jen občas využívá tzv. seriózní médium, je zle a důvěra klesá na bod mrazu. Ruku na srdce – opravdu ne? Nikdy? Neviděli jste do omrzení se opakující krátký záběr s oduševnělými komentáři, zjevně ukazující jen část situace? Nebyly důležité události, které se do zpráv z nějakého záhadného důvodu nedostaly? Nejsou některé jiné události naopak nafouknuty?

Nedostatečné zpracování tématu, přetiskování zpráv

Chápeme, že není vždy možné ihned zjistit všechna fakta. Poctivě věc analyzovat potřebuje čas, ne text zbouchaný za pár hodin (možná přeháním, reportéři dokáží psát velmi rychle). Co tak posečkat se soudy, s obviňováním? Co tak vyvinout nějaké úsilí na zjištění faktů, poslat tam člověka? Není třeba, aby 30 fotografů fotilo skoro stejný obrázek stejné modelky, vycházející ze dveří, když ti potom chybí jinde.

Nemluvě o nešvaru, spočívajícím v (s)prostém, až bezmyšlenkovitém přetisknutí zpráv odjinut. Vidíme tam lakonické „Zdroj ČTK“. Jen aby to bylo venku co nejdříve.

Čtenář očekává zásadní rozdíl mezi seriózním a neseriózním médiem. Chce, aby to, co v seriózním médiu přečte a uvidí, bude stát za to. Nepotřebuje, aby bylo se zprávou první venku, ale aby dostal komplexní pohled na věc. Jestli tomu tak není, nepotřebuje takové mega mediální domy.

Senzacechtivost, nadnesené nebo nepřesné titulky

Bulvární média existují již dlouho a nezdá se, že by je takové podnikání přestávalo bavit. Mají své metody, bombastické titulky, honí se po senzacích, aférách, dramatech, tragédiích. Taková prostě jsou a nikdo od nich nečeká žádné seriózní zpravodajství.

Ovšem, snaží-li se hlavní „seriózní“ média zaujmout titulky a potom čtenář zjistí, že se poměkud neshodují s obsahem článku, je přinejmenším rozladěn. Pokoušejí-li se s velkým křikem přinášet senzace, aféry, katastrofy, přiživit se na lidech v něštěstí, je znechucen.

Snaha zvýšit sledovanost bulvárními prostředky dělá z médíí opět jen bulvár či dokonce ony proklínané „Fake News“.

Neúcta k pracujícímu člověku, hysterie, ponižování a osočování

Celá společnost stojí a padá s lidmi, kteří se zvednou z postele a pracují, i když by dnes raději zůstali doma a polemizovali o významu stonožky pro biotop bukového lesa. Kdo tvrdí něco jiného, může si vyzkoušet radostný život na pustém místě bez jakýchkoliv materiálních věcí i služeb na několik let. Nejlépe ve skupině, když nastane poněkud, ehm... nedostatek zdrojů.

Pracujícího člověka coby daňového poplatníka pak samozřejmě řádně naštve, když pro některé arogantní pány novináře jsou všichni důležitější, mají větší práva, nárok na zabezpečení, bezpečnost, normální život, než právě pracující. Ty jen pracuj, dři, plať daně a zavři ústa, slušně řečeno.

Pracujícímu člověku je na blití, když vidí, s jakým potěšením média grilují nějakého nešťastníka, který prostě udělal chybu, nebo něco nedomyslel, nebo pod tlakem něco nezvládl. Novináři pak přímo či nepřímo volají po jeho okamžitém propuštění, potrestání, vyvození důsledků, nejlépe zničení celého jeho života. Volají po krvi. Velké titulky.

Podobně směšně vyzní poučování a mentorování typu, jak se mají lidé stavět k některým problémům nebo jak volit. Novinář to přece ví nejlíp, že?

Přitom by stačila obyčejná úcta, pochopení a třeba i odpouštění. Každý může udělat chybu, zvláště pod tlakem. Když neodpustíš ty, těžko můžeš očekávat, že někdo odpustí tobě.

Opravdu velkého člověka dělá velkým jeho lidskost. Velká seriózní, mínkotvorná média by také měla dělat velkými jejich lidskost, pochopení člověka. Proč nenechat křik a urážení na bulvár, na propagandisty, na „Fake News“? Co může očekávat médium, které ztratilo základní úctu k pracujícímu člověku?

Kapitola sama o sobě – „celebrity“

Svět sestává z miliard normálních, obyčejných lidí. Mnoho z nich dokázalo obdivuhodné věci, odvádí dlouhodobě úžasnou práci, vykonalo hrdinské činy a přineslo i oběti. Řízením osudu o nich není slyšet, nejsou na prvních stránkách ani v hlavních zprávách, mnohdy nejsou ani adekvátně zaplaceni. Jen v médiích to někdy vypadá, že tento svět neexistuje, že názor těchto není důležitý ani zajímavý.

Slovo tak dostávají znova a znova stejní, takzvaní slavní lidé, celebrity. Jsou jich plné časopisy, televize, portály. Objevují se znova a znova, stále stejné obličeje, do omrzení. Média hltají, co řeknou a předávají to jako písmo svaté nám hloupým občanům.

Ve skutečnosti bude přemýšlející člověk pramálo věřit tomu, jako bojuje proti CO2 slavný herec či režisér, který tomu jistě „velmi rozumí“. Kdyby se dnes vzdal všeho svého luxusu a žil ve stanu, tak by sumárně za svého života vyprodukoval stále více CO2 než tisíce lidí dohromady. Ono, řekněme si, produkce některých filmů je náramně „ekologicky blahodárná činnost“. Podobných příkladů je mnoho.

Takzvané celebrity patří neodmyslitelně k bulváru. Bulvár je něco, podle čeho by člověk neměl řídit svůj názor. Proto se nedivmě, že média infikované celebritami lidé zařadí do šuflíku se stítkem BULVÁR a raději se podívají na alternativní média. Tam se těmto celebritám někdy právem vysmívají, i když obvykle ne zrovna slušně...

Závěr

Dopouští-li se chyb, nepřesností či jednostrannosti hrstka lidí v miniaturním alternativním portálu, který sotva uživí sám sebe z darů, prodeje triček či rostlinných výtažků, musíme to posuzovat úplně jinak, než podobné prohřešky velkých a štědře financovaných korporací se stovkami zaměstnanců.

Vzkaz pro média: nemáte rádi „Fake News“? Chcete je doopravdy „porazit“, dosáhnout, aby Vám lidé věřili? Potom si rozmyslete, čím chcete být a začněte pracovat na tom, abyste tím byli doopravdy. Když se některých zatvrzelých pisálků nemůžete či nechcete zbavit, doplňte je jinými s odlišným názorem a dejte jim stejný prostor.

Snaha zakázat jiné zdroje informací problém neřeší, ale jen zhoršuje. Bude-li zavedena reálná cenzura a dokonce inkvizice, demokratická média již nebudeme potřebovat… Jediná a povolená média budou psát, lidé je budou možná muset povinně sledovat, ale nebudou je doopravdy vnímat a už vůbec ne jim věřit.