Jan Drnek a mudrlanti

Každý má morální právo kritizovat knihu, kterou si za své peníze koupil. To je bez diskuse. Bohužel, samotný obsah kritiky bývá často poněkud absurdní a - mírně řečeno - vykazuje známky určitého nepochopení zakoupeného produktu. Řeč je o knihách Jan Drnka: Žáby v mlíku, Žába a škorpion, Žáby v bouři, který vyvolala mezi čtenáři tohoto druhu literatury velké ohlasy jak kladné, tak záporné.

Hned úvodem je potřeba uvést zásadní fakt. Samotný autor (p.Drnek) označuje uvedená díla jako “fantazie na téma …, historická fantazie”. To znamená, že v žádném případě neprezentuje své dílo ani jako literaturu faktu, ani jako analýzu možné alternativní historie. Nejde tedy o nic jiného, než o beletrii. Přesněji můžeme dílo charakterizovat například jako historickou fikci. “Fiktivní” literatura obvykle nebývá kritizována za přítomnost nepřemožitelných bojovníků, detektivů s pomalu nadpřirozenou logikou, příšer, překvapivě agresivních států, nepravděpodobných scénářů a všeho dalšího. Pokud se v takovém typu knihy vyskytne cokoliv z reálného světa (státy, města, firmy, lidé, události), je to chápáno jako kulisa děje, doplněk, jako něco, co má lidem děj přiblížit a udělat stravitelnější, nebo atraktivnější.

Beletrickému žánru se autor nijak neprovinil a jestli některý vydavatel nebo obchod prezentuje jeho knihy jako alternativní historii, dělá autorovi medvědí službu.

Kdo má raději beletrii jiných autorů, odehrávající se v historii nebo i blízké budoucnosti, má široký výběr (Alistair MacLean, James Clavell, Tom Clancy, Larry Bond, Frederic Forsyth) a může zkusit diskutovat, jak reálné jsou jejich příběhy.

Rozsah díla

Pokud si mohu dovolit neuměle parafrázovat Rowana Atkinsona coby Mr.Beana, knihy jsou to především dost hrubé. Protože kdyby byly tenké, třeba jako napůl opsaná diplomová práce, nebo povídka, tak asi nemohla tak podrobně a mnohostranně popsat dané události. A to by byla škoda, protože by tak čtenář neměl zábavu na mnoho dní nebo i týdnů.

Mnoho našich čtenářů se s radostí pouští do hrubých knížek zahraničních autorů. Přitom by se jejich děj dal při troše snahy zkoncentrovat do 30. stránkové povídky nebo i kratší. Hrdinové by přece nemuseli znova a znova pít kávu, čtenářům by nemusely téct sliny při zdlouhavých popisech večeře v luxusní restauraci. Množství další “vaty” by šlo přeskočit a ušetřit tak papír a čas čtenářům. Ale čtenáři románů tohoto typu chtějí mít co číst, ne krátkou zábavu na půl večera.

Čtenáři klasiků chrochtají blahem pří 20. stránkových popisech krajiny nebo obličeje postavy, čtenáři tvrdého sci-fi s požitkem přežvýkávají popis neexistující vesmírné lodi a jejich zbraní. Podobně čtenáři J. Drnka s potěšením lustrují dlouhé soupisy sestavy vojsk pravého křídla, jejich stavy vojáků a techniky. Rozumíte mi, ne? Pokud ne, tak klidně čtěte jinou literaturu a nekritizujte něco, co nemáte rádi.

Namísto kritiky bychom měli říct - konečně se našel český spisovatel, který napsal pořádný “velký” fiktivní válečný román. Hrubou knihu, která se dá dlouho číst, studovat, po čase se k ní vracet, přehrávat si v duchu příběhy, boje, scénáře a v myšlenkách si vytvářet své vlastní.

Válečný román trochu jinak

Knihy J. Drnka se jistým způsobem vymykají klasickému pojetí válečných románů T.Clancyho, L. Bonda a spol. Především je to až téměř dokumentární popis bojů, autor se nebojí podrobně vyjmenovat sestavy vojsk, jejich úkoly, situaci, plány a reálnou činnost vojsk. Pravda, při těchto pasážích může mít čtenář pocit, že omylem vzal do ruky knihu Mansteina nebo Solonina a čte si o nějaké reálné bojové operaci. Nebo že to autor přehání.

Je to přesně naopak. Kdo se rád začte do zdlouhavých popisů reálných vojenských operací, ba dokonce pokud má čas vezme mapu a zakresluje si do ní, ten je spokojen. Pro “nadšeného militaristu” je záživnější číst 15 odstavců, který každý pojednává o situaci jedné divize ke 4.5. ráno, než dostat hlad při popisu menu na pracovním obědě u prezidenta USA, nebo zdlouhavé ódy na vlastnosti kladného hrdiny.

Dalším rozdílem jsou rozsáhlé filozofické, morální, společenské a také historické úvahy. Tam, kde zahraniční autoři krátce pochválí volný obchod a demokracii současného západního typu jako nejlepší a jedinou správnou cestu, tam se p. Drnek nebojí nastolit pochybnosti, diskutovat o zažitých mýtech historie, vnést jiný a nezřídka komplikovaný pohled na věc.

Nezvykle může působit absence jediného hrdiny, resp. týmu XY, který rozhodne válku, jakož i faktická neexistence zamilované dvojice (někdy v pozici hlavního hrdiny), která si v průběhu děje užívá příjemnějších stránek lidské existence. Jan Drnek raději věnuje stránky knihy jiným záležitostem. To je ovšem vlastnost knih p.Drnka, nikoliv jejich nedostatek. Komu to vadí, má opět k dispozici tuny literatury, kde si užije nepřemožitelných hrdinů jako i vzrušujících scén do sytosti.

Styl p. Drnka někomu vyhovuje, někomu ne. Je to otázka vkusu a preferencí.

Nechtěný optimizmus

Někdy jsme my Češi (Moravané, Slezané atd.) zvláštní národ. U piva nikdy nepochybujeme o tom, o kolik jsme lepší, vyspělejší, vzdělanější, chytřejší, dokonalejší, kulturnější, než ti hloupí a líní Američané, Němci, Francouzi, Španělé a vlastně všichni okolo.

Ale jen do chvíle, kdy si někdo dovolí napsat knihu, dokonce fiktivní, ve které německý útok nejen zadržíme, ale dokonce podnikneme protiútok a ženeme Němce téměř přes celé Rakousko. Mezitím dáme levačkou na frak Polákům, válka náš malý stát nezrujnuje a stane se respektovanou silou v Evropě. Potom začneme my hrdí Češi nahlas křičet - to je přece nereálné, to by tak nemohlo být, vyhráváme v knihách příliš jednoduše, správně bychom za týden měli obsazenou Prahu atd.

Co k tomu říct a nenaštvat se. Za prvé je potřeba konstatovat, že optimismus v knize samotné není zdaleka tak průzračný, jaký se možná zdá na první pohled (porazili jsme Němce...). Zdaleka to nebylo jednoduché. Jsou jasně uvedeny příčiny německého neúspěchu. Postavy v knize (vojáci, politici) si velmi dobře uvědomují, jak velká shoda příznivých okolností přispěla k odražení úderu a následným událostem, znamenajícím rychlé ukončení konfliktu. Je několikrát konstatováno, že nešlo o žádné vítězství ve válce s Německem, ale o vyhranou bitvu, které delší pokračování by nedopadlo pro Československo dobře. O velkém optimismu není radno hovořit s ohledem na nemalé ztráty na lidských životech, raněných a materiálních ztrátách.

Československo se nestane žádnou mocností, pupkem světa ani Evropy. Vojáci i politici si v knize uvědomují jeho slabost, neschopnost přežít izolovaně, závislost na spolupráce, nemožnost ovládat ani  podunajský prostor, zmítá se ve vnitřních rozporech. Přes pokrok a technologický náskok v některých typech zbraní Československo rozhodně nedokáže mít armádu, která by byla schopna samostatně se postavit armádám velkých zemí.

Za druhé. Neznám národ, kde by fiktivní vítězství, nebo poměrně optimistický děj beletristické knihy vyvolal posměvačnou kritiku. Kde by se hned vyrojili chytráci s konstatováním, že je to nereálné. Škoda se o tom dále rozepisovat. Kde je alespoň špetka hrdosti? Kdy se vytratila? Po Bílé hoře? Anebo spíše po Mnichovu, okupaci 1939, roku 1968, při tunelování státního rozpočtu? Vážení čtenáři. Vydržování armády stálo hodně prostředků a nemálo ubíralo na životní úrovni v našem státě. A tato armáda opakovaně, samozřejmě na příkaz politiků, ve 20.století v kritických okamžicích nebojovala. Když už nebojovala reálně, měli bychom být vděčni p.Drnkovi, že mohla bojovat alespoň fiktivně, v beletrii.

Dá se pochopit, že se nikomu moc nechce bojovat doopravdy. Nasadit vlastní krk, nebo ještě hůře životy svých dětí, je opravdu těžké. Ale bát se bojovat a zvítězit dokonce i v beletrii, to už je trochu moc. To je něco jako dobrovolné otroctví na druhou. Obyčejný otrok si při každodenní dřině dovolí alespoň snít, že dal svým tyranům řádně přes hubu.

Když nemůžeme být hrdi na některé události v našich dějinách, proč si nevytvořit alespoň fiktivní dějiny jako zdroj inspirace pro budoucnost... Nutno zopakovat - je to beletrie, ne vědecké pojednání.

Zbraně …

Kromě pochyb o tom, jak některé reálně existující zbraně fungovaly v Žábách v boji, se kritici se vysmívají také naprosté nemožnosti, aby Československo předběhlo ostatní svět a mělo jako první reaktivní letouny, protiletadlové řízené střely, tank ST-40 atd.

Vše by se dalo jednoduše zamést pod stůl konstatováním, že jde o beletrii a tudíž není co řešit. Víte, jak dobře a dokonale fungují některé zbraně v knihách světových autorů? A že i neexistující zbraně, resp. zbraně s přehnanými vlastnostmi se tam vyskytují? Určitě ano. Co je dovoleno jiným autorům, proč by to nebylo dovoleno p.Drnkovi jako autorovi?

Na straně druhé, p.Drnek si dal tu práci a vytvořil pozadí toho, jak některé zbraně mohly teoreticky vzniknout. Tank ST-40 byl značně inspirován tankem T-34, a minimálně v beletrii se Frank Whittle mohl opravdu zdravě naštvat a nabídnout své služby Československu. Sporná je pochopitelně účinnost akusticky naváděné protiletadlové střely, snad ji uvidíme v akci v dalších dílech. Nicméně otázku této rakety můžeme klidně brát jako malý úlet, který nemůže narušit obsah knihy jako takový i kdyby fungovala úplně perfektně.

Existuje ještě další argument ve prospěch p.Drnka. Jak známo, válka dramaticky urychluje pokrok ve zbraních a odbourává mnoho překážek při jejich vývoji a zavedení. Úspěch Československa v bitvě, nenarušení výrobní a vývojové základny a vědomí si pomíjivosti úspěchu a jeho náhodnosti, to vše logicky vytvořilo obrovský tlak na zvýšení efektivity procesu vývoje a výroby zbraní. Navíc reálné Československo té doby nebylo nijakou kolonií pastevců, ale patřilo mezi technicky a průmyslově nejvyspělejší země (samozřejmě ne kvantitou výroby) s velkou tradicí zbrojní výroby. Některé vzory zbraní byly před Mnichovem reálně ve fázi prototypu nebo začínající sériové výroby a různé machinace a nechutné praktiky zbrojních firem krytých politiky samozřejmě existovaly. Nebyl proto žádný důvod, aby v případě eminentního zájmu a tlaku ze strany vlády i vojska nedošlo k podstatnému pokroku právě v Československu. Navíc p.Drnek zůstává při zemi a nerozbíhá v Československu hromadnou výrobu strategických bombardovacích letounů, ani mu nedává do vínku 5000 tanků ST-40 a 8000 obrněných transportérů před válkou se Sovětským Svazem.

Lze konstatovat, že v otázce zbraní p.Drnek nijak nepřekračuje hranice myslitelného v tomto druhu literatury, spíše naopak.

O takzvaných nepřesnostech, nedomyšlenostech a zjednodušeních

Autoři beletrie nemají lehkou práci. Například. Jak má současný mladý člověk, který se dostal do časovým tunelem do středověku, průměrně trénovaný a totálně nezkušený v boji, porazit zkušeného rytíře té doby? Jak dosáhnout toho, aby masa vojsk Varšavské smlouvy, která se náhle převalila přes Západní Německo, neskončila až ve Francii? Jak to vymyslet, aby k boji tak velkého rozsahu vůbec došlo?

K tomu všemu autora svazuje mnoho omezení. Především má omezený čas. Pokud by 20 let psal na plný úvazek jednu knihu tak, aby vše bylo reálné a uvěřitelné na 101 procent, asi by se neuživil. Má také omezené zdroje. Těžko může reálně vyzkoušet všechny zbraně, taktiky, různé varianty činnosti protivníka, vyzkoušet časy přesunu, nasimulovat na počítačových simulátorech vše, co by chtěl napsat. I když zahraničním autorům nejednou pomáhá tým lidí a poradců, ani jejich možnosti a znalosti nejsou nekonečné. Autor knihy chce dát dohromady nějaký příběh, který bude o něco zajímavější než často šedá realita. Možná 99 procent příběhů v knihách by reálně nemohlo proběhnout tak, jak byly napsány...

Proto si všichni autoři více nebo méně pomáhají. Udělají zkratku v ději a nerozepisují se, jak k dané události došlo. Zbraně, které mají v ději fungovat, fungují velmi dobře. Někde se něco pokazí a jinde se nepokazí. Tomu přidají štěstí a jinému smůlu. Už nemluvím o situacích, kdy padouch bez mihnutí oka zastřelí všechny předchozí oběti, zatímco hrdinovi dá spousty času na nalezení řešení. V beletrii takových nepřesností a zjednodušení najdete doslova tuny a ne vždy to čtenáři překáží. Resp. dokáže s tím žít.

Docela legračně působí na fórech hlášky některých diskutujících o neznalostech (historických) p.Drnka. Pomineme-li hrstku absolutních fandů a profesionálních historiků (kteří jsou za to placeni na plný úvazek), myslím, že málokdo by se doopravdy chtěl postavit p. Drnkovi v soutěži o znalostech z historie současných a bývalých českých území.

Knihy p. Drnka míru nepřesností a zjednodušení běžnou v beletrii nijak nepřesahují. Ba naopak. Díky svému rozsahu a koncentraci na vojenské aspekty operací je v mnoha ohledech “méně zjednodušená”, než knihy světových autorů. P. Drnek obvykle velmi dobře chápe a popisuje logistické problémy, vliv počasí a terénu na operace, vlivy morálky, technická omezení zbraní, atd. Samozřejmě, chyby jistě najdeme, ale to najdeme v každé knize. Kdyby měl zaměstnat dalších X lidí korekturami a hledáním chyb, asi by na knize vzhledem k našemu poměrně malému trhu pořádně prodělal.

Beneš a monarchie

Některým čtenářům možná vadí, že p.Drnek je velmi kritický k E.Benešovi, zjevně ho jako kladnou postavu historie neuznává a je přesvědčený monarchista. Toto je názor p. Drnka, jeho osobní postoj, který usilovně propaguje a vysvětluje. Na to má přece právo. Knihy p.Drnka nejsou povinnou literaturou, kterou musí mít každá rodina povinně ve své knihovně. Dokonce ani školní děti nemusí citovat pasáže z jeho knih pod taktovkou rákosky v ztrouchnivělých lavicích zahnívající monarchie pod obrazem vousatého starého císaře pána.

Můj krátký článek není polemikou měli/neměli jsme se bránit, demokracie vs. monarchie, jednal Beneš správně nebo nejednal. To je jiné téma. Kdo však považuje Beneše za vynikajícího, velmi prozíravého a správně se rozhodujícího politika, mohl by si přečíst něco o krachu národností politiky Československa (čechoslovakismu) za první republiky. Někteří autoři na uvedené téma zpracovali dobré analýzy.

Z hlediska knih p. Drnka zde není co řešit. Takový je jeho postoj a z této pozice píše. Je na čtenáři, zda a do jaké míry souhlasí, nebo nesouhlasí.

Závěrem

V knihách p.Drnka jistě najdeme nedostatky a určitě by jim neuškodilo několik měsíců práce profesionálních korektorů a týmu poradců. Pokud by je měl kdo zaplatit, což v našich podmínkách není reálné. Podle mého názoru tyto nedostatky nijak výrazněji nesnižují hodnotu knih, jejich poselství a inspiraci pro náš dlouho ubíjený národ. Osobně se těším na další pokračování.

Závěrem si dovolím vydat skromnou výzvu. Na fórech máme zjevně mnoho, možná celé tisíce schopných a sebevědomých lidí, kteří vědí, jak by se měla napsat KNIHA. Je mnoho námětů, historických (a fiktivních) situací, do kterých je možno zasadit příběh. Mnichov 1938, okupace 1939, zahraniční čs. vojska prozíravě vytvořená už před okupací (k čemu bohužel reálně nedošlo), rok 1968, povstání proti SSSR kdykoliv potom nebo naopak konflikt mezi Varšavskou smlouvou a NATO, konflikt při dělení Československa, nasazení našich vojsk při balkánských konfliktech v zájmu zabránění rozšíření konfliktu, konflikt mezi Maďarskem a Slovenskem pro roce 1993, snahu kohokoliv o ovládnutí Evropy a další a další.

Vyzývám proto každého, kdo dokáže napsat válečnou beletrii, fiktivní příběh, minimálně na 300 stran, alespoň z poloviny tak dobře jako p. Drnek, nechť ji prosím napíše. Já si takovou knihu  velmi rád koupím, klidně i v elektronické podobě přímo od autora za rozumnou cenu (bez nutnosti všech nákladů na vydání) dokonce i bez ISBN a jazykové korektury.

Alespoň budu mít co číst!

Košice, červen 2013