Měli jsme se v roce 1938 bránit? Jen jedna z mnoha otázek ...

6. 08. 2013 15:00:00
Většina diskusí o Mnichovu 1938 nakonec vede ke sporu, zda by se čs.armáda ubránila. Často je konstatována (údajná) velká prozíravost a předvídavost E. Beneše, který nezatáhl Československo do tzv. předem prohrané války. Podle mého názoru je samotná otázka, zda jsme se měli bránit, je jen jednou z mnoha. Hlavní trauma, které postihlo náš národ, není důsledkem samotného sporného rozhodnutí Beneše, ale spíše politiky předtím a potom.

Krizové systémy

Začnu trochu zeširoka. Stát vytváří systémy pro řešení krizových situací. Jsou to například zdravotní záchranná služba s příslušnými odděleními nemocnic, hasiči, policie a další. V neposlední řadě je to samozřejmě armáda.

Budování krizových systémů stojí stát nemalé prostředky a očekává se, že v krizové situaci budou použity bez váhání, s veškerou rozhodností. Žádný hasič nebo zdravotník nikdy dlouze nemedituje o tom, jestli má alespoň zkusit něco udělat a dokonce je nejednou ochoten nasadit svůj život, aby pomohl. Protože je to jeho povolání, poslání, otázka profesionální cti.

Představa, že by se hasiči ani nepokusili hasit, protože stejně objekt asi neuhasí, v nejhorším případě aby se nepustili alespoň do zajištění okolních objektů proti rozšíření se požáru, je nepředstavitelné. Nepředstavitelné pro hasiče samotné, jejich velitele a také pro pracující, kteří je platí.

O armádě platí to samé. Očekává se, že armáda bude bojovat kdekoliv, pokud k tomu dostane rozkaz. Zvláště, jde-li o obranu vlastního území, bude i bez rozkazu bojovat ta jednotka, která ztratila spojení se svými nadřízenými složkami, dokud nedostane rozkaz jiný.

V roce 1938 - a to nikdy nezpochybnil žádný názorový proud - byla armáda odhodlána splnit své poslání a bojovat, bez ohledu na možný výsledek boje, bez ohledu na okolnosti, bez ohledu na přesilu protivníka. Vojáci samozřejmě přemýšleli o tom, zda mají šanci, zda přežijí, na jak dlouho zadrží Němce, ale otázku, zda oni sami budou nebo nebudou bojovat, si nekladli.

Položme si otázku. Má někdo právo, hlavně morální, zakázat použití krizových složek? Říct hasičům nehaste, záchranářům nezachraňujte, armádě - nebojujte?

Plánované vojenské výdaje 1933-1938
(zdroj: http://armada.vojenstvi.cz/predvalecna/cisla/3.htm)

Rok Plánované výdaje MNO [mld. Kč] Procento z plánovaných státních výdajů
1933 1,252 14,5
1934 1,212 15,9
1935 1,280 16,0
1936 1,340 16,7
1937 1,359 16,1
1938 2,098 20,7

Těžká rozhodnutí o menším zlu

Na výše uvedenou otázku je kladná odpověď - ano, stává se to a v určitých situacích jde o zcela správné rozhodnutí. Například, je-li příliš velké riziko ztráty několika hasičů při záchraně jednoho, možná již mrtvého člověka při požáru.

Také vojenská jednotka nebo i armáda jako celek může dostat rozkaz ustoupit, nebojovat, nebo dokonce se i vzdát. Takový rozkaz se obvykle dává v naprosto beznadějné situaci a když byly vyčerpány ostatní možnosti. Zde jsou některé modelové situace.

  • jednotka je obklíčena, selhaly všechny pokusy o vysvobození, došly zásoby munice
  • po těžkých ztrátách je jednotka fakticky nebojeschopná
  • veškeré výhody jsou na straně protivníka v takové míře, že jakýkoliv odpor by byl jen plýtváním životy vojáků (drtivá kvantitativní převaha + technická výhoda + terén atd.)
  • morálka vojska a vůle bojovat je natolik narušena, že organizovaný odpor není dále možný.

Je poměrně zřejmé, že z vojenského hlediska česko-německá situace v roce 1938, přes množství nevýhod na straně Československa (a jiných na straně Německa), nezavdávala relevantní důvod pro vydání rozkazu nebojovat. (Poměr sil a jeho interprepace je sáma o sobě téma na celou knihu ...)

Ani vysoká pravděpodobnost porážky však není pro armádu důvodem nebojovat. Motivem, proč armáda brání své území, není jen vidina vítězství. Právě naopak, armády mnohdy bojovaly i v poměrně beznadějné situaci.

Asi nejdůležitejším motivem pro obranu je vyslání rozhodné “zprávy” okolnímu světu, že stát je a bude odhodlán bránit své území, svoje občany, majetek a nikdo to nezíská zadarmo, bez patřičných ztrát. To dělá stát svrchovaným a nutí potenciální protivníky rozmyslet si, zda se mu vyplatí “zaplatit” za vojenskou agresi vysokou cenu. Velký vliv má rozhodnutí bojovat také na morálku vlastního obyvatelstva a národní hrdost (ať už dnes tento termín jakkoliv bagatelizujeme).

Vojenské střetnutí může dopadnout všelijak. Armáda protivníka se může po těžkých ztrátách rozložit, může se změnit mezinárodní situace, zasáhnout náhoda, počasí, protivník se může dopustit chyb velkého rozsahu atd. Protivník v důsledku ztrát i útrap bojů může přistoupit na vyjednávání a podaří se zachránit alespoň část svrchovanosti. Důvodem pro obranu může být také získání času pro evakuaci části vojsk nebo obyvatel, významných kapacit nebo majetku.

Příkladem rozhodnutí bránit se může být Holandsko, Belgie, Řecko, Norsko a další státy. Proti německé vojenské mašinérii měly malou šanci a přece se alespoň pokusily bojovat, třebaže to například Holandsko vzdalo poměrně brzy.

Říká se, že nyní, se znalostí historie a bez tlaku je snadné kritizovat Benešovo rozhodnutí. To je pravda. Pro komplexnější posouzení je proto potřeba vrátit se do minulosti a posoudit i událostí po Mnichovu.

Území je naše a budeme ho bránit

Při novém dělení Evropy po první světové válce slavila diplomacie vznikajícího Československa úspěch a získala nemalé území. Úlohou textu není diskutovat o tom, do jaké míry to bylo spravedlivé nebo předvídavé. Tak či onak, připojit ke státu území s velkým množstvím obyvatel, kteří se rozhodně necítili jako “Čechoslováci”, představovalo samo o sobě bezpečnostní riziko. O krachu politiky čechoslovakismu píšou obsáhle a dobře jiní autoři.

Nicméně území bylo připojeno a politická reprezentace se mohla rozhodnout, jak se Sudety naloží a jakou úlohu mu přisoudí v případě ohrožení. Je mnoho možností, jak z hlediska obrany využít problematické území, které odděluje jádro území státu od potenciálního protivníka.

Jednou z nich je vytvořit předsunuté obranné pásmo a hlavní obranné linie pak situovat až za něj. To znamená, že se reálně nepočítá s udržením daného území za každou cenu. Protivník vstupem na něj signalizuje své válečné úmysly, obránce získá čas pro aktivaci hlavní linie, menší síly pásmu pak protivníka zdržují a působí mu ztráty. Terén je v zásekovém pásmu je upravován tak, aby protivníkovi pokud možno ztížil přesuny a zásobování.

Není náplní textu diskutovat, zda by bylo vytvoření zásekového pásma ze Sudet účelné, výhodné a proveditelné z důvodu nejen politických, ale také kvůli nepřátelsky naladěnému obyvatelstvu, které by se snažilo obranná opatření všemožně sabotovat.

Je nepochybné, že v nejvyšších vojenských a politických kruzích Československa se nepočítalo se Sudety jako předsunutým pásmem a bylo přijato rozhodnutí toto území bránit se vší rozhodností, jako pevnou a nedílnou součást území státu. Přitom byl jistě brán v úvahu výhodný obranný terén na hranicích státu. To navzdory skutečnosti, že si političtí představitelé uvědomovali jeho vnitřní zranitelnost a dokonce se objevují indície, že docházelo k úvahám o případné autonomii nebo rozdělení mezi Německo a Československo apod. Rozhodnutí bylo převedeno do konkrétní podoby rozsáhlou výstavbou opevnění a obrannými plány.

Vykrmit a darovat

Zní to ironicky. Jako by si politikové scénář z roku 1938/39 tak oblíbili, že jej hojně používali ještě po roce 1990, ne-li dodnes. “Prase řádně vykrmili” (zrekonstruovali budovy, nakoupili zařízení stáních institucí nebo podniků) a potom jej darovali (za babku prodali věrnému "podnikateli").

Podobně v Československo do roku 1938 do zbrojení investovalo nemálo prostředků. Československá armáda, přes svou menší početnost v porovnámí s lidnatějšími státy, patřila mezi nejlépe připravené a vyzbrojené. Není třeba argumentovat četnými nedostatky (motorizace, letectvo, rádiové spojení...), protože každá z armád té doby trpěla celou řadou podobných a ještě větších nedostatků. včetně německé.

Množství prostředků bylo investováno do obranných staveb na území Sudet. Lze předpokládat, že obranné stavby měly mimo jiné ukázat světu, spojencům i Německu naše odhodlání - ani kousek naší země Německu nedáme, že není jakákoliv pochybnost o celistvosti území.

Bohužel již první politická zkouška naší odhodlanosti bránit území dopadla špatně. Lépe řečeno odhodlanosti na straně politických představitelů. Pevnosti, řopíky, obranná pásma a v nich utopené prostředky, materiál, lidské úsilí a cenný čas na přípravu byly opuštěny i s územím.

Vzniká první pochybnost o správnosti a prozíravosti tehdejších politických špiček. Buď měl být úmysl bránit území včetně Sudety pevný a nemělo být opuštěno bez boje v žádném případě, nebo mělo být interně tajně dohodnuto, že Sudety nemají takovou cenu, aby kvůli nim “zemřelo” celé Československo. Obranná opatření měla být dělána spíše naoko a Sudety použity jako předsunuté pásmo obrany.

Existuje výmluva, že přece Československo mělo spojenecké smlouvy a nikdo nemohl tušit, že by Francie zradila a couvla. Prostí lidé o tom možná tušit nemohli. Nicméně politikové žijí svůj luxusní život na úkor pracujících proto, aby přemýšleli, předpokládali, tušili a řešili situace “co kdyby”. Bylo opravdu tak nemožné “předpokládat”, tušit nechuť Francouzů bojovat za malé Československo, nebo dokonce za jeho vlastnictví Sudet? 20 let po ”Velké válce”, která přinesla nepředstavitelné utrpení vojákům i civilistům Francie, se stále žijícími milióny pamětníků a invalidů...

Turecký bazar

Požadavek na odstoupení Sudet byl nastolen a vyjednávání Československých představitelů bylo bezvýsledné. Je nutno si položit další otázku - byly vyčerpány všechny možnosti vyjednávání a znepříjemnění kořisti Němcům?

Bohužel to vypadá tak, že přijetí požadavků ze strany prezidenta bylo spíše reakcí uraženého dítěte, kterému někdo vzal darovanou hračku, než jednání politika, který bojuje za území státu s vědomím si toho, kolik se investovalo do obrany a jak tato investice má být jedním podpisem úplně znehodnocena.

Pohledem na nešťastnou historii období Mnichova se v člověku logicky rodí myšlenka, že obchodník na tureckém bazaru, či vesnický hokynář by toto vyjednávání zvládl lépe.

Možnosti byly? Určitě ano. Prezident mohl prohlásit - já bych Vám rád odstoupil Sudety plné Němců, kteří mi i tak jen dělají problémy, ale ústava mi nedovoluje něco takového provést. Musí zasedat parlament a ten rozhodne. Je nějaký legislativní proces. Možná bude vypsáno referendum. Vše se zdrží a pan Hitler je netrpělivý? Dokonce hrozí válkou? Pak ale válka nebude kvůli Čechům, ale kvůli Hitlerovi. My mu přece Sudety chceme dát, já jako prezident se k tomu zavazuji klidně i anglické královně, ale musí to proběhnout legálně. My válku nevyvoláme ani nezaútočíme. Já jako prezident se slavnostně zavazuji, že Sudety odevzdáme. Ale legálně, v souladu s právem.

Mohly být postaveny další překážky - Sudety s radostí dáme, ale až od 1.1.1939. Takovou smlouvu podepíšeme. Dříve ani za nic, potřebujeme řešit evakuaci svých občanů, jejich majetku. Aby se zabránilo “terorizování” německých obyvatel, klidně souhlasíme s vysláním francouzských, anglických a německých pořádkových jednotek. Nesouhlasíte? Pak zaútočte a bude válka - my jsme ji ale nezavinili.

Nebo - část území dáme, ale jiné části ani za nic. Ty budeme bránit do posledního muže, protože je tam dostatek našich občanů atd. My ale válku nechceme a chceme se dohodnout.

Šikovný politik by měl být mistrem ve vyjednávání, dokázat lavírovat, klouzat jako had, hrozit i slibovat a nakonec vyjednat alespoň odklad, změny nebo nějaké kompenzace. Byla určitá malá naděje, že Francie a Británie by tlačili na Hitlera, aby raději přistoupil na drobné ústupky, než aby byla válka.

Přiznejme, že naopak byla i vysoká pravděpodobnost, že by se nepodařilo vyjednat ani hodinu navíc, ani metr území ani nic a dokonce by došlo k nějakým omezeným střetům vojsk, než by by byly Sudety opuštěny. Vyloučen nebyl ani všeobecný útok ze strany Německa, ale Anglie a Francie by již byly diplomaticky v poněkud jiné pozici, protože vůle předat Sudety by byla vyslovena a realizace započata (například evakuace česky mluvícího obyvatelstva). Válka ze strany Hitlera by mohla být považována za uspěchanou a nepřiměřenou reakci.

Co je ale hlavní, československé politické špičky by neztratily tvář před protivníkem, lid by neměl oprávněný pocit, že je politici v čele s prezidentem prodali, resp. prodali zadarmo.

Dobrá. Z pohodlné židle se teď dobře kritizuje. Z lidského pohledu můžeme bez studu odpustit politikům, že se zalekli nátlaku a nechtěli být zodpovědni za možná zbytečnou smrt a zmrzačení stovek tisíců českých vojáků i civilistů. Tím ovšem historie zdaleka nekončí. Stále ještě byla možnost udržet hrdost Československa nad vodou. Co se stalo později, je ještě horší, než samotný souhlas s Mnichovskou dohodou.

Znamená ústup porážku? Nikoliv.

Jednotky, armády, státy mnohokrát v historii ustupovaly a ustupovat budou. Přestože je ústup ve své podstatě demoralizující akt, zdaleka nemusí znamenat porážku ani ztrátu schopnosti bojovat, nedejbože destrukci národního sebevědomí.

Přijetím podmínek Mnichovského diktátu bylo ztraceno hodně. Kromě vzpomínaných obranných staveb také území, výhodný terén a citelná část průmyslu. Území tvaru jakési žížaly se ještě více smrsklo a stalo se zranitelnější, řada důležitých železničních tratí byla přerušena.

Ztratit hodně neznamená ztratit vše. Stále jsme tvořili státní útvar s více než 5 mil. obyvatel, i bez Slovenského obyvatelstva jsme byli schopni postavit do zbraně desítky divizí. Navíc byl okleštěný státní útvar národnostně kompatnější. Stále zbývalo nemálo průmyslu, ale také výzbroje, munice a dalších zásob. Velmoci (i tomu již nikdo reálně nevěřil) se zavázaly garantovat bezpečnost Československa, které svým souhlasem s Mnichovským diktátem pomohlo udržet mír v Evropě. Ve výsledku byly mnohé menší státy Evropy stále vojensky a průmyslově slabší, než okleštěné Československo.

Stalo se však něco horšího a asi žádný z historiků si s tím bohužel nedovolil polemizovat. Byl vytvořen axiom o “beznadějnosti obrany po okleštění Československa”, omílaný dodnes jako říkanka. Zde je potřeba najít odvahu postavit se axiomům i za cenu výsměchu historických autorit a masy diskutujících čtenářů.

Proti nepříteli nebojuje terén, nebojují pevnosti, zbraně. Bojuje odhodlaná armáda za podpory obyvatelstva. Jak bylo ukázáno výše, existují i jiné, hlubší motivy bojovat, než vysoká pravděpodobnost vítězství. Dokonce ani fakticky jistá porážka neznamená nutnost vzdát se a bojovat se dá i o prostou čest národa, který se brání zotročení.

Odhodlaná armáda... Píše se, že už mezi samotným obyvatelstvem a vojskem panovala po Mnichovy poraženecká, letargická nálada, pocity úzkosti, odevzdanosti a chyběla vůle postavit se okupaci v březnu 1939.

Zde je namístě napsat, čí vinou chyběla vůle bojovat, postavit se nezákonné okupaci, která neměla oporu v žádné nové Mnichovské dohodě? Čí vinou byla armáda částečně rozložena a chyběla vůle dát rozkaz k třeba i beznadějnému boji, nebo alespoň symbolickému odporu?

Tak jako mnozí dnes, i tehdy mohlo obyvatelstvo teoreticky ve věci Sudet uznat - ano, velmoci se dohodly, možná to bylo opravdu spravedlivé vůči německému obyvatelstvu a my jako malý stát nemůžeme vyvolat válku, kterou bychom museli proti celé Evropě prohrát. S tím se dalo smířit. Pokud ale svéprávnému státu něco seberou, co musí logicky udělat? Obrazně řečeno, co udělá důchodce, kterému jakože právně (t.j. bezprávně), podvodem seberou developeři půlku jeho pozemku za směšnou kompenzaci a zůstane mu jen metr okolo domu? Postaví se do dveří se sekerou s křikem a odhodláním: “toto jste mi možná sebrali, ale zbytek vám nedám, nikdy dobrovolně, jen přes mou mrtvolu”. (I když mu to nakonec reálně nepomůže... Bohužel)

Stát má větší váhu než důchodce se sekerou. Stačilo jediné. Aby prezident nebo lépe celá vládnoucí garnitura se postavili jako jeden muž a veřejně, plamennými projevy burcovali a volali. Sudety nám sebrali, kus nám sebralo Polsko, Maďarsko, ale to, co zůstalo, je naše svrchované a nedotknutelné území. Z toho nevydáme ani metr a každého vetřelce přivítáme se zbraní. Neustoupíme už ani o krok a budeme se bránit do posledního muže!

Zní to směšně, okázale a hloupě? Dnes možná ano. Ale v tehdejší době, kdy morálka byla podlomena, kdy lidé byli více zvyklí na okázalé projevy a sami mluvili trochu jiným jazykem než dnes, byl potřebný impulz odvahy a nové naděje.

To není vše. Od kapitána lodi se očekává, že v kritické chvíli třeba i zahyne se svou lodí. A prezident, jestli chce vést stát, chce se nechat jím živit, chce podpořit jeho morálku a sjednotit jej, musí ukázat odhodlání třeba i zahynout. Podobně prezident, vláda, poslanci měli stát na nových hranicích v přilbě a s puškou v ruce nebo i beze zbraně, a nahlas říkat pozvaným novinářům i prostému lidu: “...jestli si Němci budou chtít vzít toto území, budou muset napřed zabít mne. Já, přestože jsem starý a nepoužitelný, budu stát, bojovat se svými vojáky a padnu zde...”.

Nemuselo zůstat jen u slov politiků. Ve zbrani byly mobilizovány statisíce vojáků. Ideální příležitost dát rozkaz všem ve zbrani budovat novou obranu, zakopat se na nových pozicích! Pevnosti jste nám vzali? Pche, postavíme si nové, silnější. Vojáci, jsou vás statisíce, překopejte celé území zákopy jako u Verdunu. Postavte nové překážky, léčky na každém kroku. Vykope-li jediný voják za den jen jediný metr zákopu, sto tisíc vojáků za jediný den vykope sto kilometrů. Stačilo pár dnů, maximálně týdnů se schválně pomalým uvolňováním mobilizovaných a obrana československa by nutila Hitlera k většímu zamyšlení se před 15.březnem 1939.

Není samozřejmě jisté, zda by armáda za prezidentem v budování nové obrany šla. Kdyby se o to alespoň pokusil, dnes bychom se mohli na jeho politiku dívat trochu jinak.

Bojíme se a bránit se proto nebudeme

Zapomeňme na bojovnou náladu předchozí kapitoly. Můžeme zcela přirozeně lidsky pochopit, že po Mnichovu nebyla snaha zatáhnout obyvatelstvo do vražedné a asi předem prohrané války proti přesile. Německo dalo ultimátum a 15.března německé jednotky bez většiho organizovaného odporu obsadily Čechy a Moravu. Tento scénář a německé obsazení československa nebyl, na rozdíl od většiny prostých občanů, pro politické špičky zase tak velkým překvapením. Rozhodně jím pro předvídavé politiky být neměl. Problém přece nenastal až 14.března v noci.

Již co nejdříve v období po Mnichovu měly politické špičky povinnost vůči národu přijmout rozhodnutí, zda se budeme v případě napadení bránit a jak protivníkovi poněkud osladíme jeho kořist. Zda bylo nějaké tajné rozhodnutí skutečně přijato, nevím. Známý fakt je ten, že se připravenost k obraně po Mnichovu se pod nátlakem Německa nijak výrazně nezvyšovala a armáda na rozkaz odevzdala nejen území, ale tentokrát i celou výzbroj a zásoby bez boje.

Nebyly podniknuty žádné praktické kroky k přípravě na úpornou obranu. Proto muselo být zřejmé, že nás Německo obsadí, kdykoliv si zamane. Představitelé včetně Beneše jaksi tušili budoucí válku mezi Německem a ostatními velmocemi, nebo v ní alespoň doufali (v jejímž výsledku doufali v obnovení Československa).

Bylo by proto logické udělat vše pro přežití “československé věci” v zahraničí. Bylo by logické důkladně se na budoucí válku připravit, aby Československo mohlo nějakým podstatným, hmatatelným argumentem přispět ke své obnově.

Možností bylo mnoho, jmenujme alespoň některé z nich:

  • záchrana důležitých lidských kapacit a jejich evakuaci do zahraničí (nemyslím tím jen pány politiky), záchrana části nejvíce ohrožených skupin lidí
  • vytvoření pokud možno co největších zahraničních komunit, ze kterých by se mohly rekrutovat pozdější československé zahraniční jednotky, ne-li přímo zahraničních jednotek, zajištění jejich obživy
  • evakuace nejen části zlata a pokladu (kterým se později platila výzbroj), ale také alespoň některé výzbroje, výstroje, strojů, výrobních kapacit, polotovarů, zásob na (relativně) bezpečná místa pro pozdější použití
  • evakuace části výzkumně - vývojových kapacit
  • hledání možností pro soustředění, výcvik a získání přepravních kapacit pro budoucí zahraniční jednotky, vytváření jejich jádra, evakuace velitelských a technických kádrů.

Nemluvě o faktu, že byl dostatek času na znehodnocení nebo zmenšení německé kořisti. V předvečer okupace po německém ultimátu mohla vzniknout oprávněná obava z odvety za ničení výzbroje, ale předtím mnoho měsíců nic takového neexistovalo.

Stav zbrojního materiálu ke dni 18. 3. 1939 - krátký výňatek
Zdroj: http://armada.vojenstvi.cz/predvalecna/dokumenty/9.htm

Materiál Pravděpodobný počet na území Čech a Moravy
Dělostřelecký materiál polní
7.5 cm horský kanon vz. 15 123
munice 337 429 (2743 na hlaveň)
8 cm kanon vz. 30 190 (122 ks "prodáno" Německu)
munice 192 423 (1012 na hlaveň)
15 cm hrubá houfnice vz. 25 227
munice 182 225 (802 na hlaveň)
Pěchotní materiál
kulomety vz. 37 3862
kulomety vz. 26 22457
munice 369 mil. (odhad 60% celk.počtu)
Vozidla
lehký tank vz. 35 219
automobil nákladni (všech typů) cca 5250

Pozn. Možná významější, než samotná ukořistěná výzbroj, byla fakticky nenarušená schopnost výroby a ukořistěné zásoby surovin.

Co z toho se ve skutečnosti udělalo? Chápeme absurditu tohoto stavu a myšlenkových pochodů politických špiček na čele s Benešem? Nechci říct, že se neudělalo nic, ale udělalo se velmi, velmi málo. Hlavně že byl v bezpečí exilu a dostatku pan prezident, zatímco jeho lid později trpěl pod německou okupací. Lid nejen za okupace trpěl, ještě byl povzbuzován a zneužíván exilovou vládou k podpoře nepříliš domyšlených podvratných akcí včetně eliminace Heydricha, které měly za následek množství obětí vlastenců včetně žen a dětí.

Ve výsledku pak stateční českoslovenští občané pokoutně a nebezpečnými způsoby opouštěli republiku, hledali možnost naverbování se, kterou často našli až v cizinecké legii. Dobrovolní vojáci jednoho z nejlépe vyzbrojených států, průmyslové velmoci, museli pomalu prosit a žebrat o potraviny, uniformy, pušky, nemluvě o těžší výzbroji. Byli závislí na laskavosti a dobré vůli států, které je uchýlily, darech zahraničních občanů, jen zlomku financí na zahraničních účtech státu a tajné služby (v porovnání s se skutečnými možnosti státu), nemohli nabídnout více, než své životy. Nemluvě o tom, že mnohá výzbroj byla nakonec draze zaplacena...

Byla to další morální rána pro dříve hrdý stát a jeho morálku. Poláci bojovali v obklíčení, byli poměrně brzo na hlavu poraženi a přesto se jim podařilo zachránit některé bojové lodě, množství vojáků a vytvořit takové zahraniční jednotky, v porovnání s kterými jsme měli jen jakýsi slabý odvar statečných. Navzdory všemu si naši zahraniční vojáci vybojovali slávu a často nesplacený vděk tohoto státu. Čest jejich odvaze a památce.

Naše průmyslová velmoc, vojenská velmoc s masou vycvičených a kvalitních vojáků, s legionářskými tradicemi, nedokázala v míru, za více než 5 měsíců tajně, třeba po částech, dopravit do bezpečí a někde tajně “zašít”, roztrousit a živit ani jeden pluk se zásobami, výstrojí a pěchotními zbraněmi když už ne s těžkou výzbrojí. Nikde jsme neschovali ani jednu koupenou nebo pronajatou loď se zásobami, které jsme mohli když už nic jiného později nabídnout jako kompenzaci za zbraně pro naše vojáky. V nejhorším případě jsme nikde ani organizovaně neevakuovali a předem nezajistili živobytí pro nějakou vojenskou jednotku, beze zbraní a zásob, která by se na signál shromáždila a nabídla se spojencům. Ne divizi, ne pluk, ale ani jedinou letku kdysi tak kdysi slavných čs. letců jsme včas a organizovaně nepřesunuli do zahraničí, aby pozděli mohla slavně napochodovat a jako připravený, hotový celek nabidnout své letecké schopnosti. Vše se dělo improvizovaně, pokoutně, založeno na individuálních schopnostech, zájmu jednotlivců, odvaze a celé to bylo závislé na úplné podpoře spojenců.

Je jasné, že kdysi to nebylo tak jednoduché jako dnes, nebyl zdaleka tak svobodný pohyb zboží a lidí, pavučina firem neznámého účelu. Nicméně stát, armáda, tajná služba, podnikatelé napojeni na stát - ti měli prostředky, aby dosáhl alespoň něčeho.

Ve světle všech útrap, kterými museli projít díky lhostejnosti a neprozíravosti politických představitelů, mohl se prezident podívat do očí zahraničním vojákům a domácím členům odboje? Bohužel to dokázal, protože lidský život “obyčejných lidí”, plebsu, měl v očích jejich panstva jen malou cenu. Bohužel to nadále zůstalo tradicí našich představitelů, přetaveno dnes (naštěstí) spíše do ekonomické oblasti.

Může se objevit názor, že zachování naší výzbroje, zásob a průmyslových kapacit pro Německo, bylo vlastně mistrovským tahem politické reprezentace, který tak zvýšil možnosti Německa v rozpoutání dostatečně velkého konfliktu, vedoucího v konečném důsledku k obnovení Československa. Jestli někdo opravdu hrál tak vysokou a hazardní hru, potom chybějící snaha o včasné vytvoření funkčních a zásobených zahraničních jednotek neukazuje na přílišnou domyšlenost tohoto kroku.

Zodpovědnost kapitána

Výše jsem psal o kapitánovi, který je nejen pánem nad životy námořníků, ale sám je ochoten za loď a posádku položit i život. Jak hluboký vztah má “kapitán” doopravdy (vedoucí, velitel, šéf, prezident) ke svým lide, jak si zaslouží být tím, co je, se pozná podle ochoty nést skutečnou zodpovědnost.

V roce 1939 a 1940 prezident Beneš se svou politickou garniturou musel vidět, pokud to vidět chtěl, že jeho politická strategie zkrachovala. Utratil nepředstavitelné prostředky na zbrojení, jak se ukázalo zbytečně, ztratil napřed Sudety, morálku národa, potom i Československo jako takové. Výzbroj a zbrojní průmysl Československa zůstaly nedotčeny a pomohly ještě lépe vyzbrojit okupanty. Ze svých statečných vojáků udělal pomalu žebráky, utečence, kterým spojenci téměř laskavě dovolili obětovat své životy a jeho lid trpěl pod okupací, byli zabíjeni jako dobytek, místo aby předtím mohli statečně padnout se zbraní v ruce. V roce 1945, za cenu gigantických obětí se podařilo státnost díky příznivému výsledku války, mnohým náhodám a laskavosti nebo vypočítavosti spojenců obnovit. V Sovětské zóně vlivu...

Každý človek má nárok na omyly, chyby. Dokonce i prezident. Ale zvláště prezident, jestli jím je a cítí se prezidentem dobrým, prezidentem svého národa, musí převzít osobní zodpovědnost za tyto a utrpení národa, i kdyby chyby nebyly jen jeho. V tom je velikost státníka.

Možná se někdo vymluví na vypití kalichu hořkosti až do dna, nebo že bez jeho zkušeností a osobního vlivu by to bylo po roku 1945 ještě horší, resp. že jen jeho osobu uznávali spojenci a Stalin.

Vážení přátelé. Kalich hořkosti si vypili do dna ti, kteří umírali v koncentračních táborech, věznicích, popravištích, bojištích, strádali hlady a chorobami. Ztráceli děti, otce, matky, sourozence, kamarády. Přežívali v bídě ještě mnoho let po válce.

Život v relativně hojném materiálním zajištění, péči všeho druhu, v postavení prezidenta, přes veškerý tlak okolností, obavy o život a břemeno zodpovědnosti je stále jen životem vysoké honorace, někoho, kdo si má tento nadbytek zasloužit. Někoho, kdo neví, co je to utrpení, nedostatek. Politik, kterého národ jeho politikou ztratil tak mnoho, něco získal zpět jen příznivou shodou okolností, nemá morální právo znova se postavit do čela národa, i kdyby ho prosili na kolenou, i kdyby měl před prosebníky utéct na druhý konec světa. Má žít v ústraní, rozdat většinu majetku těm, kteří museli kvůli němu trpět a žít skromně, ne-li v chudobě. Jiné varianty nebudu raději rozvádět.

Kdyby toto prezident Beneš udělal, nikoliv jen částečně až po roce 1948, bez mihnutí oka bych čestně prohlásil - udělal chyby, pokazil mnoho věcí, ale byl to velký a morální člověk.

Samozřejmě já jako bezvýznamný pisálek nejsem ten, kdo má právo "soudit" velikána naší historie, prezidenta. Jen si dovoluji upozornit na jistou nekonzistentnost politiky a vyslovuji svůj názor na celou věc. Někteří historikové to s požehnáním politiků udělali také, bohužel s razítkem "jediné a správné oficiální pravdy" a zatížili tak naše myšlení, naši historii, naše národní sebevědomí na celá desetiletí axiomem porážky, za které může někdo jiný a mantrou malého bezmocného národa, který musí trpět pod silnějšími...

Závěr

Pokusil jsem se ukázat, že otázka, zda jsme se měli v roce 1938 bránit, je jen částí celého komplexu rozporuplné politiky První republiky a že nekonzistentní byl celý řetězec rozhodnutí. Ve zkratce:

  • Bylo-li rozhodnuto bránit Sudety, neměly být opuštěny bez boje.
  • Bylo-li přesto rozhodnuto opustit Sudety, nemělo být rezignováno na obranu zbytku republiky, alespoň propagandisticky.
  • Bylo-li rezignováno na obranu okleštěného státu, měla být učiněna opatření na vytvoření zásobených zahraničních jednotek a omezení německé kořisti.
  • Když už došlo ke katastrofě ve formě ztráty celého území, nepřipravenosti zahraničních jednotek, značné pomoci při vyzbrojení Německa a utrpení vlastního obyvatelstva pod okupací, nemělo politické vedené morální právo dále reprezentovat stát a působit v politice.

Dostali jsme se přes krizové systémy až k závažným morálním otázkám. Kupodivu to spolu souvisí. Podstata hluboké krize, ve které se ocitla naše společnost a dodnes se z ní nevyhrabala, neleží v jednom osudovém rozhodnutí, které učinil prezident v září 1938. Je to zakódováno v celém komplexu postojů, proklamací, rozhodnutí a činů před Mnichovem a hlavně po něm. Morálka a zodpovědnost vůdčích elit dramatickým způsobem ovlivňuje morálku obyčejných lidí na dlouhé období.

Košice, červenec - srpen 2013

Autor: Tomáš Foldyna | úterý 6.8.2013 15:00 | karma článku: 37.87 | přečteno: 7676x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Olga Medová

Útřivé

Nevstoupíš dvakrát do stejné... lavice. Lavice Dejvice, rýmovačka...Budova Fakulty architektury od Aleny Šrámkové. Plně obsazené řady. Přednášející za katedrou. Prezentace s fotografiemi.

18.3.2024 v 23:55 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 24 | Diskuse

Pavel Nitka

Jaký to je milý dědeček aneb Stářím moudrost nezískáš...

Vždyť určitě celý život pracoval, staral se o své blízké, jedl jen kvalitní potraviny a nikdy na veřejnosti nemluvil sprostě. Dokonce i mouchám vyrobil ve své dílně krmítko...

18.3.2024 v 19:20 | Karma článku: 8.09 | Přečteno: 198 | Diskuse

Ján Chomík

U kaderníka

Márne sa snažím spomenúť si, kedy som bol prvýkrát u kaderníka. Je to však pravdepodobne jedna z tých spomienok, ktorú moja pamäť už definitívne pochovala.

18.3.2024 v 18:37 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 77 | Diskuse

Josef Ulman

Ja ně prarassijskij...!

Včera jsem na jednom fóru dostal tip na video nechvalně proslulého Petra Hájka, ve kterém dělá rozhovor s Jindřichem Rajchlem.

18.3.2024 v 10:10 | Karma článku: 20.88 | Přečteno: 513 | Diskuse

Michal Merhaut

František Dvořák – archeologií proti nacistům

Do dveří kolínského muzea vešlo několik mužů, jeden po druhém, s potřebným časovým rozestupem. Hlavní bylo, ničím na sebe nepoutat pozornost okolí. Byl letní podvečer roku 1941.

18.3.2024 v 8:12 | Karma článku: 16.07 | Přečteno: 223 | Diskuse
Počet článků 15 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1812
Bývalý absolvent VVLŠ v Košicích (1985-1990). Od roku 1993 programátor, žijící na Slovensku, pro kterého existuje i jiný smysl života, než IT.

Nutný výchovný pohlavek, souhlasí Bouček i Havlová s přerušením projevu na Lvu

Moderátor Libor Bouček ostře zareagoval na kauzu ohledně délky proslovu režisérky Darji Kaščejevové na předávání cen...

Švábi, vši a nevychované děti. Výměna manželek skončila už po pěti dnech

Nová Výměna manželek trvala jen pět dní, přesto přinesla spoustu vyhrocených situací. Martina ze Znojma se pokoušela...

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí HDD. Ve třech...

Chtěli, abych se vyspala s Baldwinem kvůli jeho výkonu, říká Sharon Stone

Herečka Sharon Stone (66) jmenovala producenta, který jí řekl, aby se vyspala s hercem Williamem Baldwinem (61). Měla...

Konec nadvlády programátorů. Pozic ubývá, na jednu se hlásí stále víc lidí

Premium Ochota firem splnit uchazečům skoro jakýkoli požadavek a velmi nízká konkurence. Tak by se ještě nedávno dala definovat...