Změna poměru sil v Evropě jako katalyzátor událostí na Ukrajině

Podle své konspirační preference spílají jednotlivé skupiny lidí za situaci na Ukrajině například USA, Izraeli, židům obecně, Iluminátům, EU, NATO, Němcům, fašistům a dalším. Scházejí jen mimozemšťané, spolupracující s CIA. I když - kdo ví. Nicméně, co se děje na Ukrajině, nebylo nic neobvyklého v minulosti Evropy a bohužel nebude ani v budoucnu. Kéž bych se mýlil...

Není nutné, aby vše na světě bylo řízeno temnými silami. Stačí krátký pohled na mapu Evropy, na její historii a člověku je zřejmě, že Evropa je plná zakódovaných rozporů všeho druhu, strategických území, důležitých tras, přirozených zájmů států, národů i skupin, reálného ohrožení či nenaplnění ambicí. Málokteré hranice mezi státy byly určeny po spravedlivých dohodách tak, že vyhovovaly všem stranám. Ještě méně se bral ohled na obyvatelstvo a přirozené regiony. Nemusíme se proto divit, že každá změna poměru sil způsobí tlak nejen na změnu rozdělení sfér vlivu, ale dokonce tlak na změnu hranic jako takových.

Změna poměru sil první – rozpad Varšavské smlouvy a SSSR

Západní část Evropy prožila (od roku 1945 až po začátek přesunu výroby do Asie a postupné nadvlády paranoidní globalizace a multikulturalismu) pod jistou formou nadvlády dnes čím dál tím více kritizované USA období své největší prosperity, rozvoje a nikdy dříve neviděného nárůstu životní úrovně i vzájemné spolupráce. Samozřejmě i zde existovalo množství problémů, nedomyšlených rozhodnutí, rozporů, nespravedlností, zločinnosti, chudoby, korupce atd. Druhá strana – státy pod vlivem SSSR - však byla svými problémy postižena mnohem více, začala zaostávat technologicky, reálnou ekonomickou výkonností a dostávala se do problémů s motivací pracujících. To vše se formou vedlejšího efektu projevovalo také permanentními nedostatky jinde běžného zboží.

Po rozpadu Varšavské smlouvy představovalo NATO v Evropě slušnou vojenskou sílu, kterou postupné odzbrojování ještě nestačilo degradovat. Americké jednotky na kontinentě spolu s jednotkami spojenců byly na vrcholu svých sil, relativně dobře vycvičené, motivované, s občanskou (i když pomalu slábnoucí) podporou, dobře zásobované, v mnoha ohledech s kvalitativní převahou, sebevědomé po operaci Pouštní bouře. Proti NATO sice stála silná a obávaná Sovětská armáda, ale slabší o své spojence z Varšavské smlouvy, s narušenou logistikou, nedostatkem prostředků, národnostně rozdělená, se zastarávající a nedostatečně udržovanou technikou, nejistou motivací a v určitém morálním rozkladu.

SSSR byl mnohonárodnostním útvarem, spojeným více násilně než dobrovolně. Je bolševiky (i našimi soudruhy) zamlčovanou pravdou, že mnoho národů bývalého SSSR mělo rusy asi tak v lásce jako běžný občan osten v zadní části těla, ba je dokonce až upřímně nenávidělo. Mlčení miliónů hrobů a navěky nezvěstných nechá otevřené rány ještě po mnoho generací…

Změna poměru sil vytvořila pro tyto národy příležitost získat nezávislost, někdy si utrhnout možná i více, než bylo prozíravé (jaká paralela s Československem v roce 1918…) a pochopitelně také západním státům rozšířit svou sféru vlivu.  Sovětská a později ani ruská armáda nebyla vzhledem ke svému stavu ochotna riskovat konvenční vojenskou konfrontaci a do jaderné se pochopitelně nikomu nechce již z principu.

Druhá změna poměru sil – kdo je kořist ?

Léta ale šla vpřed a „západnímu“ světu na rozdíl od stabilizujícího se Ruska a sílící Číny začaly měknout nejen svaly (postupné snižování reálné vojenské síly) ale u počítačů také mozek. Za děravý groš (tj. krátkodobý vyšší zisk) jsme udělali z Číny ekonomickou velmoc a považujeme silnou armádu za zbytečný přežitek, který by nám mohl ukousnout z našeho koláče. Je to ironie nebo tragédie, že většinový názor na pivě a internetových diskusích říká:

• žádná válka přece nehrozí a kdo by chtěl zaútočit na „náš svět“? Naše populace má svaté právo žít v klidu, v pohodlí za Facebookem, rozvíjet konspirační teorie, bránit se před jakýmkoliv „útlakem“ státu a nejlépe se živit nějakou „užitečnou“ činností (např. aktivistické organizace, využívání mezer v zákonech, sociální dávky, žaloby na kohokoliv za cokoliv, finanční operace …)
• hrstka teroristů je i tak jen výmyslem CIA a židovských temných organizací, stačí je nedráždit, nechat  žít v jejich státech s jejich kulturou a bude klid.
• kdyby něco, malá profesionální armáda stačí na všechny (ne)existující hrozby, hlavně ale ušetřit na jejím rozpočtu, protože všechny nové zbraně jsou i tak jen zbytečné hračky pro pár militaristů.

Píše se rok 2014 a ani ne po 20 letech došlo opět ke změně poměru sil. Není potřeba dlouho hádat, kdo tentokrát cítí příležitost a kdo není připraven.

Když někoho nachytají…

Potomek obávaných válečníků, kteří decimovali řady protivníků po celá staletí, nemá pořádný meč, protože na něj nebyl ochoten dát peníze. Nenaučil se s ním ani zacházet, protože by tomu musel věnovat pár měsíců života namísto vydělávání peněz. Není schopen dát dohromady pořádnou tlupu, protože se nedokáži spolu ani dohodnout, kdo je nepřítel. Navíc se ocitl se staženými kalhoty na záchodě, protože tam měl WIFI signál a proto se cítil bezpečně. Což je, řekněme si upřímně, poloha nepříliš vhodná pro obranu, natož tak pro útok.

Asi takto alegoricky vypadá NATO a EÚ svět v roce 2014. Ze sil NATO v Evropě zbylo pouhé torzo. Počty kvalitně vycvičených záloh i techniky jsou katastrofálně nízké pro jakoukoliv větší operaci. Výrobní kapacity zbraňových systémů nebyly vytvořeny pro hromadnou výrobu. Vojenská síla východních členů počínaje Česku republikou je žalostně malá, snad s výjimkou Polska, Finska a Rumunska. Jakékoliv bojové nasazení i malých sil vyvolává rozpory v NATO i v EÚ, nemluvě o náladách mezi obyvatelstvem. Vyslání pouhého praporu z ČR a SR bývá zatracováno nemalou částí obyvatelstva, vyslání větší jednotky si nelze ani představit. Případný přesun pouhých několika obrněných brigád z Německa a Francie na východní hranice NATO by vyvolal na diskusních fórech a sociálních sítích nekončící jekot o provokaci či fašistické agresi proti milovanému a mírumilovnému Rusku.

Suma sumárum, dnes NATO v Evropě není schopno účinně se postavit Rusku na svých východních hranicích, natož tak na východních hranicích Ukrajiny. Osamocená ruská tanková divize by projela zatraceně daleko do hloubky území EU, než by byla opotřebována a zastavena. Někde by jí ještě mávali. Představy o jakési agresi ze strany NATO či USA na Ukrajině jsou legrační z čistě logistického hlediska. Ani hypotetická přítomnost několika set pěšáků s lehkými zbraněmi ve fázi, kdy jsou nasazeny mnohočetné jednotky, znalé terénu, s podporou tanků, obrněných transportérů, dělostřelectva a letectva tam velkou díru do světa neudělá. Pravděpodobná přítomnost desítek kontraktorů, instruktorů a specialistů z různých zemí má jen pomocný charakter a principiálně nemůže mít rozhodující charakter – v situaci, kdy Rusko má všechny výhody na své straně a může kdykoliv dodat separatistům jakékoliv množství výzbroje a infiltrovat přes hranici třeba i celé prapory vojska.

Rusko nachytalo NATO a EÚ se staženými kalhoty. Kdo z našich bolševiků i naivních příznivců tzv. všeslovanské vzájemnosti se tomu škodolibě směje, klidně může. Již mnoho takových lidí přešel smích při první konfrontaci s ruským způsobem chápání věci…

Rusko na šachovnici dějin

Ruské vedení v čele s Putinem si zatím zjevně vzalo poučení z historie. Ví, že na jedné straně musí využít příležitost a získávat vliv i území dokud je čas, na druhé straně nesmí vyvolat příliš velké obavy o bezpečnost evropských velmocí a tím vyvolat nové sjednocení Evropy a radikalizaci jejího obyvatelstva. Vícekrát v historii byla podceněna schopnost dekadentní, zhýčkané a nejednotné západní společnosti změnit své priority tváří v tvář nebezpečí totální porážky. Přes trestuhodný vývoz výrobních a vývojových kapacit do Asie je Evropa stále potenciální výrobní mocnost. Kdyby jen malou část svých kapacit vrhla do zbrojní výroby, spolu s mobilizačním potenciálem by vznikl smrtelně nebezpečný protivník.

Hra o Ukrajinu se dostává do fáze lavírování a zesilování tlaku na slabé body protivníkovy pozice, řečeno šachovou terminologií. Lavírování ovšem smrtelně nebezpečné, které může snadno přejít do divokých výměn, když jeden z protivníků ztratí trpělivost, ucítí šanci nebo nebude dohodnuto kompromisní řešení.

Evropa si musí vybrat svou roli

Ve chvíli, kdy jsou všechny strategické i takticko-operační výhody na straně Ruska, těžko se hledají strategie, které mohou vést k udržení celistvé Ukrajiny jako člena EU i NATO, nebo alespoň jako silného neutrálního spojence.

Takzvané „nevměšování se“ vždy najde dostatek příznivců v dekadentní společnosti. Je pohodlné sledovat vše z bezpečné vzdálenosti v televizi s plným břichem s nadějí, že se „medvěd“ dostatečně nažere jinde a nebude si dělat nárok na další sousta. Jak stále ukazuje historie, tato naděje je obvykle falešná.

Proklamovat, že Ukrajina neoddělitelně patří k Rusku, je nejen sprosté vůči velké části Ukrajinců, necitlivé vůči ukrajinským obětem sovětského panství, ale také farizejské, protože mnoho dnešních států má území, která lze považovat za neoddělitelnou součást státu sousedního. Za názor jistého amerického profesora, že Rusko má přece svaté právo nedovolit, aby se „jeho“ Ukrajina stala členem NATO, by mu měli buď vzít diplom, nebo ho raději rovnou zavřít jako zrádce (to druhé byl pokus o vtip, pochopitelně).

Buď si nějaký stát může sám vybrat, s kým se spolčí, nebo rozhoduje silnější klacek. Pokud si Ukrajina nemůže vybrat sama, tak potom bude „patřit“ tomu, kdo si ji vybojuje. To už ale nemá nic společného s právem nebo neprávem a Evropa může o Ukrajinu bojovat (ať už tento výraz chápeme jakkoliv) stejně razantně, jako Rusko. Je třeba otevřeně říci, zda výběr je na straně Ukrajiny, nebo není.

Geopoliticky není Ukrajina žádný malý bezvýznamný státeček s několika miliony obyvatel, kterého by se Evropa mohla jen tak vzdát, nechce-li všem konkurentům ukázat, že už přestala být významným hráčem (podobně to platí i pro Rusko). Ukrajina potřebuje podporu z Evropy také z toho důvodu, že Ukrajinci již zažili marný boj proti SSSR bez pomoci a stačí jim málo, aby to „zabalili“. Někteří z Evropanů by se bohužel tvářili pokrytecky spokojeně, jako když voda vezme chalupu sousedovi, ne nám… Evropa si musí vybrat, čím chce být.

Hra o čas

Běžní lidé využívají dobrého počasí například na grilování, ti finančně úspěšnější se nimrají v procentech a optimalizují příjmy a výdaje, prostě život běží nerušeně dál. Na první pohled. Ve skutečnosti západu a zvláště Evropě tiká budík a hraje o čas. Čím déle bude trvat změna poměru sil v její neprospěch, tím více si ostatní soupeři budou moci utrhnout, nebo vzít zpět, co Evropa na chvíli získala. Východní a střední Evropa byla vždy oblíbený „trhací kalendář“ velmocí.

Přichází čas pochopit, že armáda s 14 letadly a 30 tanky je nejen pro legraci, ale nepředstavuje ani žádný valný koaliční příspěvek. Vojenská síla jde ruku v ruce s hospodářskou silou a dostatečnou soběstačností. Globalizace zašla příliš daleko. Stále je čas začít nejen vyvíjet, ale také vyrábět většinu komponentů v Evropě. Jak vyrobíme zbraňový systém nebo třeba jen obyčejnou televizi, pokud nám výrobce z Azie nedodá součástku? Je potřeba se vrátit ke kořenům zdravé ekonomiky a zajistit prosperitu především domácí (Evropskou) výrobou a spotřebou. Evropský trh s téměř 500 mil. obyvateli je dost velký na to, aby si stačil převážně sám a aby zahraniční obchod netvořil více než 20-30 procent. Jedině takový útvar je silný, ekonomicky těžko vydíratelný a může najít prostředky pro vytvoření odpovídající vojenské síly.

Všechno něco stojí. V kapitalismu záleží na moudrosti těch bohatých a jejich ochotou správně rozdělit do oběhu část svého bohatství. To rozhoduje, zda bude stát tvořen převážně slušně placenými pracujícími, nebo naopak naštvanou masou chudých, připravenou tleskat tomu, kdo začne majetnější věšet. Zda stát bude fungovat jako třeba Německo na konci 80 let, nebo jako jihoamerická odrůda kapitalismu, ovládaná drogovými kartely. Rozdíl by měli chápat i prostí lidé. V konečném výsledku je pro člověka lepší kupovat boty vyrobené v Evropě za drahých 35 EUR a mít slušně placenou práci, než kupovat levné čínské za 8 EUR a být nezaměstnaný.

Stát potřebuje nejen malou profesionální armádu, schopnou rychlého nasazení při řešení malých krizí za kterou chce utratit co nejméně peněz. Jak se to daří, je často rozporuplné. Potřebuje také dostatek co nejlépe vycvičených záloh, které umožní řešit krize velkého rozsahu a působit jako potenciální odstrašující prostředek. Systém záloh, jejich výzbroj a připravenost státu jako takového může být tématem samostatného článku.

Probudí se Evropa včas?