Film a zbraně - špendlíkem na nosorožce. 2.část

V první části miniseriálu jsme si ukázali, že poslat stíhačky s protiletadlovými řízenými střelami proti gigantické lodi nebyl zrovna nejlepší nápad. V arzenálu USA se nacházelo dostatek vhodnějších zbraní. Dnes se podíváme na možnosti Ruska a pokusíme se taky ukázat možnosti vytvoření improvizovaných zbraní pro tento specifický účel.

Rusko a státy bývalé Varšavské smlouvy

Jak bylo vidět bohužel jen v krátkých sekvencích filmu, s mimozemšťany bojovaly nejen USA. Ukážeme si, co mohla nasadit největší vojenská velmoc mimo USA, tedy Rusko.

Jestliže z hlediska vybojování vzdušné nadvlády mimo své území, průniku vyspělou „pozemskou” protivzdušnou obranou a přesného zásahu cílů na tom byly USA v té době jednoznačně nejlépe, pro masový útok na velký cíl mělo Rusko minimálně porovnatelné nebo i vhodnější zbraně. Vyspělost zbraní v našem slova smyslu jde bokem při ničení monstra, které se nijak nesnaží (ani nemůže) schovat a nechává do sebe klidně trefovat, protože štít eliminoval všechny existující pozemské zbraně. Eliminoval – dokud fungoval…

Rusko disponovalo a dodnes disponuje početným letectvem. Stavy k roku 1996 není jednoduché zjistit. Dá se odhadnout, že počet moderních stíhacích letounů přesahoval 500 kusů MiG-29 a 300 letounů Su-27. Letuschopné byly nepochybně po jistém úsilí a „kanibalizaci” některých odstavených strojů také stovky letounů MiG-23 i starých MiG-21 a Su-15/21. Proti letounům protivníka můžeme připočítat také s MiG-25 a MiG-31.

Svými nejlepšími stíhacími letouny Su-27 a MiG-29 však Rusko nemuselo plýtvat pro bombardování. To mohlo svěřit stovkám stíhacích bombardovacích letounů Su-17/20/22 (oficiálně vyřazeny až v roce 1998) nebo MiG-27, více než 200 větším Su-24, více než stovce bombardovacích Tu-22M a několika málo Tu-160. Nelze nezapočítat ani více než 200 letounů pro blízkou podporu Su-25.

http://en.wikipedia.org/wiki/File:Soviet_Tu-22M_and_a_F-16_Fighting_Falcon_%281988%29.JPEG

Kromě pum FAB-500, FAB-1000, FAB-1500, FAB-3000, FAB-5000 a FAB-9000 byly k dispozici také protizemní řízené střely Ch-25, Ch-29, Ch-31 (anglické označení „Kh”) s doletem 10-50 km. Nechyběly střely s plochou dráhou letu Ch-55 (a jejich další vývojové modely Ch-65 a Ch-101, tehdy ve stádiu zkoušek).

Mezi zbraněmi, které mohly USA Rusku při útoku na mimozemské lodě závidět, jsou nadzvukové protilodní-protizemní střely P-270 Moskit, P-500 Bazalt, P-700 Granit a Ch-22 . Dalšími jsou nepochybně takticko-operační komplety 9K720 Iskander (dolet 480 km, hlavice až 800 kg), jejich přímý předchůdce 9K714 (OTR-23) Oka a starší 9K72 Elbrus (R-11/17, známé také jako Scud) s doletem 300 km a hlavicí 985 kg. Komplet 9K720 Iskander nebudeme brát ještě v úvahu vzhledem k zařazení do výzbroje až v roce 2006.

Podobně na tom byla Čína, která disponuje početně mohutnými silami.

Tabulka 7: Ruská letecká technika

typ

velký obrázek)

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:FAB1500-2500TS.svg?uselang=ruhttp://commons.wikimedia.org/wiki/File:FAB-3000m54.svg?uselang=ru

Tabulka 8: Parametry ruských pum a protizemních/protilodních řízených střel

typ

*odhad

Vyřazené letouny jako vítaná posila pro jedno použití

Zdaleka ne všechny vyřazené letouny jsou ihned přetaveny na druhotné suroviny. Mnohé čekají celá desetiletí na případný prodej nebo jako rezerva – co kdyby… Známý je hřbitov letounů v USA (AMARC), kde jsou uskladněny celé flotily letounů, mnohé ve stavu schopném po malé údržbě vzlétnout a bojovat. Podobně tomu je i v ostatních zemích, kde je (a hlavně v 90. letech ještě bylo) možno najít roztroušeno množství letounů v různém technickém stavu.

Výše uvedené „co kdyby” nastalo právě po příletu mimozemšťanů, při přípravě posledního útoku po „instalaci viru” a vyřazení mateřské lodě. Pro shození bomby na loď opravdu nepotřebujeme moderní ani sofistikovaný bojový letoun s vyspělou avionikou. Stačí, aby dokázal vzlétnout, unesl co největší náklad, letěl nejlépe dostatečně rychle, aby se dokázal co nejrychleji přiblížit a potom co nejdále uletět.

http://en.wikipedia.org/wiki/File:AMARC_at_Davis-Monthan_Air_Force_Base.jpg

Následující tabulka nám přiblíží některé vyřazené letouny, pravděpodobně k dispozici ve významném počtu, velmi vítané pro zařazení do útočné sestavy. Odhadovaný počet k roku 1996 je samozřejmě hrubý a nepřesný, není založen na reálných podkladech, ale na subjektivních odhadech. Proto uvítám jakékoliv upřesnění.

Tabulka 9: Odhadované počty provozuschopných vyřazených letounů

typ	stát

Nepočítáme-li uskladněné modernější letouny (F-16, F/A-18, MiG-27, MiG-29…), vidíme, že hlavně F-4 Phantom II a Su-17/20 by mohly tvořit dokonce jádro bombardovacích sil.

Starší letouny by mohly mít ještě jedno významné použití. Pokud by se je podařilo v krátkém čase vybavit dálkovým řízením nebo jednoduchým autopilotem, mohly by být použity jako návnada pro letouny protivníka.

Speciálně upravené a improvizované zbraně

Z dosavadního textu vyplývá nepříjemný závěr. Nepříjemný samozřejmě pro film, nikoliv pro realitu. Soudobé konvenční zbraně byly vyvinuty proti zcela jiným cílům, než jsou mimozemské lodě. Buď proti pohyblivým a poměrně malým (tank, automobil, letoun, bunkr), nebo proti plošným, ale neodolným (živá síla, nepancéřovaná technika). Mnoho desítek let jsou investovány ohromné prostředky do zvyšování doletu, snížení vedlejších účinků, překonání obrany, snížení demaskujících příznaků, zvýšení schopnosti senzorů a rozpoznání cíle, možnosti změny cíle během letu, schopnosti obousměrné komunikace.

Proti mimozemským lodím naopak potřebujeme střely s následujícími vlastnostmi:

• přiměřený dolet: alespoň 50 km, maximálně stačí 200-300 km,
• co nejtěžší penetrační („proti-betonová“) hlavice (průbojná hlavice se zpožděnou inicializací, který vybuchne hluboko uvnitř lodi),
• jednoduchý (nebo žádný) naváděcí systém
• pokud možno jednoduchost, možnost masové výroby, snadná přeprava
• pro střely o větším doletu jednoduchý jednosměrný datalink

Všeobecnou vlastností zbraní nesených letouny by byla možnost odpálení z velkých výšek v maximální možné rychlosti, povolené pro odpal, za účelem dosažení maximálního doletu pum a střel. Proti lodím by totiž nebyl valný důvod „plazit se“ v malé výšce mezi kopci za účelem překvapení protivníka. (Možná ve větších vzdálenostech, při rané fázi přibližování se.)

Nevýhodou je krátkost času pro návrh, vyzkoušení prototypů a zahájení masové výroby. Výhodou je naopak možnost potichu zapomenout na většinu předpisů, náklady, efektivitu, životní prostředí, skladovatelnost, vysokou spolehlivost (nespolehlivost okolo 10, možná i 20 procent je pro toto použití přijatelná).

Na základě těchto požadavků lze specifikovat následující zbraně:

1. Klouzavá puma

Pumy mají velkou ničivou sílu, nicméně poměrně malý horizontální dolet a blízké přiblížení se množství letadel by mohlo vyprovokovat lodi k předčasné reakci. Idea klouzavé pumy je jednoduchá. K běžné pumě jsou připojeny aerodynamické plochy, které změní normální pád po balistické křivce (deformované odporem vzduchu) v alespoň částečně klouzavý let. Tím se značně zvýší horizontální dolet pumy. Pro dosažení potřebné přesnosti jsou v současnosti existující soupravy vybaveny řídícím a naváděcím systémem (JDAM, LongShot Wing Adaptor). Maximální dolet takových pum dosahuje 28 km (JDAM) až 70 km (LongShot).

Pro zasažení lodí by nebyla potřebná přesnost v metrech, ale ve stovkách metrů až v kilometrech. Pokud by přídavné plochy zajistily přirozenou aerodynamickou stabilitu, přibližně předvídatelné chování při doletu alespoň 20 km, mohla by tato jednoduchá úprava úplně stačit. Doba vývoje přídavné sady by v bojových podmínkách, kdy je odstraněna veškerá byrokracie, nepřekročila několik dní. Možná ani jeden den, bereme-li v úvahu fakt, že pokusy s klouzavými pumami se dělají již dlouho. Několik testů a jde se do výroby.

Sada by mohla být vyráběna také malými výrobci a montována v polních podmínkách.

Poznámka: Náčrt představuje jen neumělý pokus autora o aerodynamicky stabilní konfiguraci. Reálně by vyžadoval trochu práce skutečného odborníka na aerodynamiku.

 V případě obavy, že neřízené pumy poletí jinam, než mají, nebo pro dosažení většího doletu je použitelný jednoduchý řídicí systém s inerciálním navedením, pokud by čas dovolil jeho návrh, výrobu a integraci do pumy. Ten by zajistil pumě lepší stabilitu letu, přesnost lepší než nutnou a navíc není zarušitelný, pokud ho nepoblázníme masivními gravitačními vlnami. Zda něco takového měly mimozemské lodi k dispozici, je pouze filozofická otázka.

Ideální by bylo použít existující zásoby průbojných pum, jejichž zásoby by asi bohužel nebyly tak velké jako u pum obyčejných.

Pro ničení lodi platí jednoduchý fakt, čím těžší puma, tím lepší. Nosnost závěsníků běžných bojových letounů je omezena, obvyklým maximem jsou 1000kg pumy, nicméně lze přepokládat, že jejich konstrukční nosnost bude vyšší. Naproti tomu některé bombardéry mohou nést i těžší pumy, například některé ruské stroje dokonce pumu FAB-9000.

Díky zásobám pum, relativní jednoduchosti výroby a použití (odhoz z jen přibližně definované výšky, rychlosti a vzdálenosti) by šlo o vhodnou hlavní zbraň pro masový nálet, použitelnou na všech typech letounů, včetně starších. 

2. Velká letecká neřízená raketa

Vypálit na loď z malé vzdálenosti desítky soudobých malých neřízených raket je neefektivní a navíc nebezpečné. Potřebovali bychom velkou neřízenou raketu o doletu přes 30-40 km (odpálení z velkých výšek a ve velké rychlosti) o celkové hmotnosti do maximální nosnosti závěsníků, při které by hmotnost hlavice mohla přesáhnout i 700 kg.

Lze věřit, že navrhnout a vyrobit jednoduchou raketu s těmito vlastnostmi by netrvalo dlouho. Jisté komplikace a zpomalení začátku výroby může způsobit jiný než obvyklý rozměr rakety. To znamená úpravu nebo novou výrobu používaných přípravků a strojů. Jiná aerodynamika, rozložení hmotnosti a charakteristiky motoru by znamenaly také nutnost dodatečných zkoušek, aby se zjistily vlastnosti rakety a našel se správný bod odpalu.

Možná by bylo vhodné vyjít z některé existující, třeba i řízené rakety (např. Harpoon) a zajistit tak rychlejší výrobu i za cenu snížení hmotnosti hlavice.

Pokud by to dovolil omezený čas, pro zvýšení přesnosti i praktického doletu by byl užitečný jednoduchý inerciální řídicí systém.

Opět by šlo o zbraň použitelnou na všech typech bojových letounů. Dlužno poznamenat, že salvy poněkud přerostlých neřízených raket, vypálených skupinami letounů ze vzdálenosti přes 30 km by i ve filmu vypadaly podstatně impozantněji, než odpálení několika protiletadlových „prskavek”, které bylo předvedeno.

3. Velká pozemní neřízená balistická raketa

Neřízené rakety s dostatečným doletem by bylo možno odpálit i ze země. Hmotnost raket odpalovaných ze země není omezena nosností závěsníků, ale jen platformou, ze které se bude odpalovat, možnostmi transportu, manipulace a výroby.

Je možné si představit cokoliv od neřízené verze ATACMS pro raketomet MLRS (1321 kg, hlavice 160 kg, dolet 120 km), přes rakety odpalované z upraveného standardního kontejneru (například 4 rakety o hmotnosti až do cca 4500 kg každá, 2 rakety do cca 9000 kg každá, nebo 1 raketa do cca 18 tun), až po opravdu velké kusy vzniklé z motorů na tuhá paliva používaných na balistických raketách středního a dlouhého doletu nebo nosných raketách.

Použití standardních kontejnerů přináší velké výhody při manipulaci a transportu, dovoluje ukrýt skutečný náklad a jednoduše vytvořit množství klamných cílů.

Hranicí použitelného maximálního doletu pro neřízené střely, aby bylo možno zasáhnout cíl se slušnou pravděpodobností, je možno odhadnout cca na 100-200 km. Využitelný dolet je možno opět prodloužit jednoduchým inerciálním řídicím systémem.

velký obrázek)

Není potřeba pochybovat o schopnosti lidské improvizace, odvázané od řetězce byrokracie a snahy o co nejnižší náklady… Nepochybně by vznikla řada konstrukcí, mnohé z nich značně extravagantní. Útok takové „masy šrotu” na lodě by mohl být nejen efektivní, ale i na filmovém plátně značně efektní.

4. Upravené verze řízených raket

Soudobé řízené střely jsou zbytečně sofistikované na takový cíl. Dolet přes 1500 km je také zbytečný. Je pravděpodobné, že by nebylo příliš mnoho času vyrobit upravené verze střel, ať už balistických nebo s plochou dráhou letu, aby nesly primitivnější naváděcí soustavu, měly menší dolet a místo toho unesly větší hlavici.

Pokud by byl k dispozici čas na zcela nové konstrukce, bylo by pěkné představit si „mega” Tomahawk, který by místo motorku Williams F107-WR-402 (2,67 kN statického tahu) poháněl podstatně silnější motor (třeba takový Pratt & Whitney Canada PW305A, 20,46 kN tahu). Celková hmotnost uvedené střely by mohla přesahovat 5000 kg s hlavicí o hmotnosti přes 2000 kg a doletem do 500 km.

Přes krátkost času nelze vyloučit ani vytvoření improvizovaných konstrukcí tohoto typu.

5. „Kamikadze” a jiné nepříjemnosti

Když není čas zkonstruovat opravdovou velkou střelu s plochou dráhou letu, je možno vytvořit ji z existujících letounů, kterých je poměrně dostatek. Od dob kamikadze nastal značný pokrok v elektronice a řídicích systémech. Nebudeme polemizovat o tom, zda by se v uvedené kritické situaci našel dostatek dobrovolníků tohoto typu. Podle mého názoru ano.

Opatřit fakticky jakýkoliv letoun dálkovým řízením, autopilotem, který dokáže udržet zadaný směr a výšku, případně kamerou pro upřesnění správného nasměrování není dnes technický problém. Potíže by byly v podmínkách chaosu spíše organizačního, logistického a časového charakteru. U některých moderních dopravních letounů by mohlo jít spíše o úpravu software, nebo jen zadání správných údajů.

Výhod je několik. Dnešní flotily dopravců čítají tisíce letounů s nosností desítek tun užitečného nákladu. Podobně starší bojové letouny jsou využitelné jako dálkové řízené střely. U obětovaných letounů se nemusíme starat o jejich návrat z boje, možnost přistání a opakovaného vzletu, můžeme omezit množství paliva a až do únosného maxima zvýšit náklad, v našem případě výbušnin. Lze odhadnout, že běžný dopravní letoun Boeing B-737-400 by mohl být na jednosměrnou cestu bez návratu naložen podle potřebného doletu 15-25 tunami výbušnin.

Další výhodou je setrvačnost masy velkého letounu. Pokud by se protivníkovi přestaly líbit blížící se velké Boeingy či Airbusy a dokázaly je zasáhnout, od určité vzdálenosti by to bylo už jedno. Hořící tuny nákladu s náloží by stejně narazily do lodi.

Co lze zařadit mezi termín „jiné nepříjemnosti”? Lidstvo válčí již celá tisíciletí. Nejen ve válkách, ale také ve sportech, v ekonomice, v politice. Lidé dokážou být velmi vynalézaví ve způsobení nepříjemností svým protivníkům. Chování lodí nad zemí bylo poměrně předvídatelné – doletět k městu nejkratší trasou, postavit se nad jeho střed a použít hlavní zbraň. Zatímco jiné lidské zbraně musí doletět k lodím do vzdáleností mnoho kilometrů a mají hmotnostní omezení, pár set tun připravené výbušniny zasypané sutí, nebo třeba velká plynová nádrž, číhající megaraketa s „doletem” dva kilometry vzhůru a další nástrahy taková omezení nemají. Přestože by se při fungujících štítech zpravidla minuly účinkem (co při otevřeném otvoru pro hlavní zbraň?), po jejich vypnutí by mohly pohyb lodí minimálně značně znepříjemnit… Tyto možnosti berme ovšem v úvahu jen zcela hypoteticky, jen jako doplňkové zbraně.

Pokračování přístě.

V další části: Taktické možnosti útoku na lodě