Film a zbraně - špendlíkem na nosorožce. 1.část

Stává se vám při i sledování jinak oblíbeného filmu, že jen nevěřícně kroutíte hlavou, co to zase filmaři vyprodukovali? Neznámé heslo na 3 pokusy, povinné visení za jednu ruku, nezničitelná auta... A zbraně. Právě o zbraních v jednom známém filmu bude následující minisérie. Vážení čtenáři. Čekají na vás 4 části, 16 originálních infografik, 9 tabulek a přes 30 stran textu.

Není potřeba být nabručený škaredohlíd. Sci-fi film je zábava, nikoliv vědecký dokument. Člověk může vypnout některé části mozku a nechat se unášet vizuální stránkou, bitvami, někdy dialogy a dějem. Nicméně nejeden fanoušek vojenské techniky by asi přivítal, kdyby někdo vysvětlil filmařům druhy zbraní a jejich použití. Vznikla by tak díla o něco málo reálnější, mnohem stravitelnější a hlavně podstatně zajímavější.

Následující články je určen, stejně jako kritizované filmy, především pro zábavu. V žádném případě „vědecky“ nezkoumám, jaké zbraně použít proti mimozemšťanům, kteří se objevili zatím jen ve filmech. K úplnosti nutno dodat, že film Den nezávislosti patří k mým poměrně oblíbeným filmům.

Pro lidi přímo zodpovědné za výslednou podobu filmu, jako jsou režiséři, scénáristé a producenti, budu pro zjednodušení používat nepřesné krátké označení „filmaři”. Určitě tím nechci urazit kameramany, kteří si dělají svou práci obvykle velmi dobře.

Upozornění. V tomto článku neřeším obvykle nerealistickou fyziku, ale jen zbraně, jejich použití, účinky, otázky strategie a taktiky.

(Pozn.: nenastanou-li administrativní nebo technické problémy, v poslední části bude kompletní text k dispozici ve formě PDF souboru.)

Den nezávislosti - aneb jak (ne)sestřelit město

Ilustrační foto 1: CityDestroyer. Zdroj: http://id4.wikia.com/wiki/City_Destroyer

Ve známém filmu vedlo lidstvo nerovný boj proti mimozemšťanům, kteří měli gigantickou mateřskou loď na oběžné dráze, nad povrchem Země pak flotilu velkých lodí, tzv. „ničitelů měst“ (cca 24 km v průměru, 4 km na výšku, budeme je nazývat jednoduchým termínem „lodě“), které na svou obranu a proti menším cílům nesly množství menších jednomístných létajících strojů (budeme je nazývat „letouny” nebo „létající talíře”).

Ilustrační foto 2: Mimozemský letoun. Zdroj: http://www.knowthemovies.com/download-independence-day.html

Jedno je bez diskusí. Dokud měli zlí mimozemšťané své zelené energetické štíty, odolávající jadernému výbuchu velké ráže, bylo poměrně jedno, čím se na ně střílelo. Nemluvě o záhadě, proč nebylo vyzkoušeno hned několik jaderných hlavic. Pro případné civilní oběti by to bylo v podstatě jedno. Ale nevadí.

Hlavní scéna, při které se diváci chytali za hlavu, bylo vyslání stíhacích letounů vyzbrojených běžnými protiletadlovými řízenými střelami (dále PLŘS) proti gigantickým lodím…

Jak k tomuto úletu došlo? Filmaři se dozvěděli, asi z filmů jako Top Gun nebo od svých poradců, že stíhačky s PLŘS slouží k sestřelování letadel, tj. létajících objektů. Lodě byly také létající objekty, nabízelo se proto „logické řešení” sestřelit je pomocí PLŘS. Jedna stíhačka a jejich několik raket by jistě na něco tak velkého nestačilo. Bylo proto „logicky” posláno stíhaček mnoho. Desítky, spíše stovky. Hotovo. Jak jednoduché a přitom zajímavé! Oko diváka-militaristy pookřeje nad mračny stíhaček, displejem ukazujícím, že raketa zachytila cíl. Naproti tomu se divák podiví překvapení pilotů, že raketka s pár kilogramy výbušniny velké škody nenadělala.

O vojácích se říkalo a pravděpodobně dodnes říká, že jsou zelené mozky, tj. nepříliš inteligentní. Poslat stíhačky s běžnými PLŘS „sestřelit” objekt velikosti města, který před střelami neuhýbá, by ty nejzelenější vojáky opravdu nenapadlo. Dokonce ani nejameričtější „hurá-piloty” by nepřekvapily nepatrné škody na zatraceně velkém létajícím objektu.

Loď o průměru 24 km, šinoucí se nad kontinentem, je specifický a zajímavý cíl. Jde sice o létající objekt, nicméně díky své velikostí nejde o bodový, ale o plošný zodolněný cíl. Rozhodně nepotřebujeme žádnou řízenou střelu v dnešním slova smyslu, schopnou dohonit manévrující letoun a trefit jej na několik metrů přesně. Přehnaně řečeno, do něčeho tak obrovského se trefí i ten, kdo nechce.

Stíhačky nenesou jen PLŘS

Málokterý dnešní stíhací letoun je omezen jen na nesení PLŘS a použitelný pouze proti vzdušným cílům. Naopak obvykle mohou nést podle typu, verze a modifikace širokou škálu výzbroje proti pozemním cílům. Proto dnes o nich obvykle hovoříme jako o víceúčelových bojových letounech nebo o stíhacích-bombardovacích letounech.

Také ty modifikace bojových letounů, které jsou primárně určeny k boji proti vzdušným cílům a nejsou vybaveny systémy pro efektivní nasazení proti pozemním cílům, zpravidla mohou (nebo by mohly po určitých úpravách nést) alespoň neřízené pumy a rakety.

Ilustrační foto 3: F/A-18C
Zdroj: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:FD_F-18C_VFA-113_CVN-74_26Sep2004.jpg, Author: Charlie Whetstine, U.S. Navy

Jeden z hlavních hrdinů filmu, letoun F/A-18C, může teoreticky nést až 7711 kg výzbroje. Pro porovnání, maximální náklad běžných pum proslulého těžkého bombardéru 2. světové války Avro Lancaster činil 6300 kg (gigantická puma Grand Slam o hmotnosti přes 10 000 kg byla nesena za poněkud nestandardních podmínek).

Místo PLŘS, která nese „titěrnou” střepinovou hlavici o hmotnosti 10-20 kg, bylo bez jakékoliv fikce možno použít množství podstatně účinnějších protizemních, případně protilodních řízených střel.

Tabulka 1: Řízené střely kompatibilní s F/A-18C (vyvinuté a vyráběné před uvedením filmu v roce 1996)

typ	určení

Poznámka: Je pravděpodobné, že protilodní řízené střely by vyžadovaly jisté úpravy naváděcího systému nebo software pro zásah cíle, pohybujícího se nad zemí. To samé může platit o některých protizemních řízených střelách.

Vzhledem k velikosti cíle je použití drahých řízených střel poměrně zbytečné. Letoun F/A-18C může nést následující neřízené rakety.

Tabulka 2: Neřízené rakety použitelné na F/A-18C

typ	ráže

Rakety Hydra jsou neseny v raketnicích se sedmi nebo devatenácti raketami, což dohromady dává slušnou hmotnost, nicméně hlavice je příliš malá na to, aby nadělaly podstatné škody velké lodi. Vidíme, že v arzenálu USA v dané době nebyla a pochopitelně ani dnes není vhodná neřízená raketa k útoku na mimozemské lodě. Odpal raket z pouhých 8 km by byl navíc značně riskantní záležitostí.

F/A-18C dokáže kromě raket nést také pumy, naváděné i nenaváděné. Ani pro podprůměrného pilota by neměl být problém 24 km velký cíl trefit obyčejnými „železnými” pumami.

Tabulka 3: Neřízené pumy použitelné na F/A-18C

typ			nesených

V době natáčení filmu se ve výzbroji nacházely pro F/A-18C použitelné řízené pumy Paveway II/III a poměrně těsně před zahájením dodávek v roce 1998 byly pumy JDAM. Systém JDAM z technického hlediska představuje připojení naváděcích soustav na běžné pumy Mark 81 až 84, přičemž po této úpravě může puma doklouzat až do vzdálenosti 28 km.

Infografika 1: Náčrty výzbroje F/A-18C (velký obrázek)

Poznámka:

Rozdíl v náloži je viditelný na první pohled. Druhá evidentní skutečnost je, že odpálení střel vůbec nemuselo probíhat z relativní blízkosti cíle (ve filmu odhadem do 10 km), kdy se už piloti téměř nestačili vyhnout srážce s lodí. To platí zvláště u střel AGM-84E SLAM a AGM-84D Harpoon – piloti by buď neviděli cíl vůbec, nebo teoreticky při dobré viditelnosti jen jako vzdálenou hračku. Odpálení střely AGM-65G Maverick z 20 km by už pilotům poskytlo hrozivý pohled na obrovskou loď, přesto by měli při rychlosti přibližování například 700 km/h ještě více než 100 sekund času na ostrou zatáčku zpět a rychlý útěk.

Infografika 2: Relativní porovnání účinného dostřelu a hmotnosti hlavic různých konfigurací výzbroje F/A-18C (velký obrázek)

Není nutné mít velkou fantazii, abychom si představili mnohem pestřejší, zajímavější a reálnější scénu útoku. Některá F/A-18 odpalují z velké dálky střely SLAM a Harpoon, jiná pak z menší vzdálenosti střely Maverick, další odhazují z velké výšky pumy. Dopadající těžké hlavice a pumy vytrhávají z lodí řádné kusy materiálu, způsobují škody sice v počátku nikoliv fatální, ale určitě nepříjemné. Další velká skupina F/A-18C nese PLŘS a číhá v různých výškách a pozicích na letouny protivníka, aby kryla útočné vlny…

Vypadá to lépe, ale něco je špatně. Opravdu je něco špatně. Velmoci přece nevlastní jen a pouze stíhací letouny.

Letectvo nejsou jen stíhací letouny

Mnoho menších států opravdu vlastní jen jeden typ víceúčelových bojových letounů, cvičné letouny a vrtulníky. Jestli vůbec. Naproti tomu je letectvo velmocí podstatně pestřejší.

Přes popularitu elitních námořních stíhačů by letouny F/A-18C logicky představovaly jen určitou část útočné vlny. V roce 1996 měly USA dostatek strojů F-14 (ty se zřejmě ve filmu objevily), F-15C a hlavně masu letounů F-16. Trestuhodně opomenuty však zůstaly další kategorie letounů, které jsou primárně určeny proti pozemním cílům. Jsou to letouny od A-10, F-15E, A-6 Intruder, F-111 až po „čistokrevné” bombardéry F-117, B-52, B-1 a B-2 (v operačním použití od roku 1997).

V tabulce si ukážeme možnosti nesené výzbroje letounů v arzenálu USA.

Tabulka 4: Protizemní výzbroj některých bojových letounů USA.  (zdroj: http://www.dstorm.eu/pages/loadout/loadout.html)

typ			Maverick
					-

Pohled na výše uvedenou tabulku otevírá celou škálu možností a také otázek ohledně optimálního využití letounů. Různé typy letounů umožňují vhodně rozdělit úkoly, tedy bombardování, odpálení řízených střel, zajištění vzdušné nadvlády…

Dva letouny F-111 unesou tolik těžkých (925kilogramových) pum jako pět F/A-18C, které mohou sloužit na jejich ochranu s plným nákladem PLŘS. Poměrně pomalé a neohrabané A-6 mohou nést střely Harpoon. Nebo můžeme nechat ochranu letounům F-15C, které jsou na ni ostatně přímo určeny, ve spolupráci s F-16 a většinu F/A-18 pak použít proti lodím. Na F/A-18, F-16 a F-15E můžeme také podvěsit kombinaci pum nebo raket a PLŘS. Po odhození pum mohou pomoci v boji o vzdušnou nadvládu. Možností je nespočet a vrátíme se k tomu v kapitole o taktice útoku.

Infografika 3: Možné rozdělení úkolů jednotlivých typů letounů a konfigurace výzbroje (velký obrázek)

Nyní by byla scéna útoku ještě zajímavější a pestřejší. Skupiny F-111 a F-15E by s hukotem, ve velké výšce a v maximální rychlosti, která to ještě umožňuje, ve stoupavém letu odhazovaly pumy, aby tak zvýšily jejich horizontální dosah. Z opačné strany by to samé udělaly bombardéry B-1. Předtím by A-6 z 80-100 km odpálily Harpoony a chvátaly zpět pro další střely nebo pro pumy. Co nejtěsněji by je následovaly F/A-18 se svými pumami. Jako hlídací psi by vše střežily perutě F-15 a F-16, které by na sebe vázaly létající talíře a hlavně je sestřelovaly, pokud možno z mnoha kilometrů, mimo dostřel hnusných zelených paprsků. Prostě nádherná scéna!

Co by dělaly B-52? Část by již dříve odpálila střely s plochou dráhou letu, další část by čekala s plným pumovým nákladem v dálce, dokud nebude vybojována vzdušná nadvláda.

Zopakujme si tento termín ještě jednou – „střely s plochou dráhou letu”… Ano, konečně jsme se dostali až tam.

Kde zůstaly oblíbené zbraně?

Asi málokdo by nepoužil následující elementární úvahu. Proč posílat drahé letouny s ještě dražšími piloty do nebezpečné blízkosti mimozemských lodí a vystavit je tak útoku létajících talířů, když stejnou práci může vykonat podstatně levnější a relativně lehce nahraditelná střela, odpálená z bezpečné vzdálenosti až stovek kilometrů?

Přitom se střely s plochou dráhou letu staly neodmyslitelnou součástí všech velkých protizemních operací letectva, ba někdy i hlavní zbraní. Byly k vidění v mnoha zpravodajstvích a snad se ani nenajde průměrný netechnický divák, který by o nich neslyšel. Jen filmaři na ně nějak záhadně zapomněli…

Infografika 4 - Notoricky známá střela s plochou dráhou letu BGM/RGM/UGM -109 Tomahawk

Ukažme si v tabulce parametry základních typů konvenčních střel s plochou dráhou letu, existujících v roce 1996. Teoreticky můžeme mezi střely s plochou drahou letu s krátkým doletem zařadit také výše uvedené střely Harpoon/SLAM.

Tabulka 5: Střely s plochou dráhou letu v arzenálu USA v roce 1996

typ				nosiče

* Původně se všechny Tomahawky označovaly jako BGM-109, později však tento název zůstal jen verzi BGM-109G odpalované ze země, která byla zrušena v důsledku dohod o odzbrojení, zatímco námořní verze se přejmenovaly na RGM-109 a UGM-109. V případě potřeby lze však považovat za reálnou možnost provedení potřebných úprav námořních střel Tomahawk pro odpálení ze země nebo z letounů. Pro zjednodušení zde budeme všechny střely Tomahawk dále označovat jako BGM-109. (http://en.wikipedia.org/wiki/BGM-109G_Ground_Launched_Cruise_Missile)

Pozn. Je pravděpodobné, že by software střel vyžadoval jisté úpravy, aby střela zasáhla cíl, který visí v určité výšce nad zemí, aby nebrala v úvahu nefungující GPS (pokud by družice nebyly částečně nahrazeny vysílači na zemi nebo na letounech) a spoléhala na inerciální naváděcí systém a případně radar pro porovnání terénu. Nejsem schopen posoudit náročnost úpravy, ale asi by v kritické situaci byla možná. Další vhodnou úpravou by bylo vybavit střely alespoň primitivním datalinkem, kdyby se lodě protivníka daly do pohybu jako naschvál určitou dobu před dopadem střel.

500kg hlavice střely s plochou dráhou letu je poměrně malá v porovnání s několika tunami pum, nesených letounem. Nicméně možnost zasáhnout cíl 500kg hlavicí ze stovek kilometrů bez rizika ztráty letounu a pilota činí z těchto střel neodmyslitelnou součást útoku a byla by hloupost této možnosti nevyužít.

Již poměrně pestrý obraz „útoku soudného dne” se tak rozšiřuje o B-52, odpalující střely AGM-86, a dále o Tomahawky, odpalované z lodí, ponorek i ze země. Vlny střely přilétají z různých směrů a dopadají na loď, která spoléhá na své štíty…

Ani tento obraz však není úplný. Nejen střely s plochou drahou letu byly k dispozici. Balistické rakety v době natočení filmu již soudruzi vymysleli? Ano, vymysleli.

Balistické rakety

Od použití V2 za druhé světové války Německem se již nikdo nediví masovému použití balistických raket. Ve válce v Zálivu 1990 obrázky Scudů plnily televizní obrazovky.

Balistické rakety je možno rozdělit podle doletu na taktické (do 300 km), krátkého doletu (do 1000 km), středního doletu (kategorie 1000-3000 km a 3000-5000 km) a mezikontinentální (kategorie do 8000 km a nad 8000 km). Balistické rakety dokážou zasáhnout cíl na velkou vzdálenost, doletí k cíli za krátký čas a vysoká rychlost ztěžuje protiopatření. Naopak, čím je větší dolet, tím je horší poměr hmotnosti nesené hlavice v poměru k celkové hmotnosti a ceně.

Dlužno poznamenat, že na rozdíl od zemí bývalého východního bloku USA věřily svému letectvu a nikdy se příliš nespoléhaly na použití konvenčních balistických raket proti silně bráněným cílům. Po zavedení střel s plochou dráhou letu a naváděných pum byl tento trend ještě markantnější.

Z existujících konvenčních typů by proto připadaly (teoreticky) v úvahu jen:

Tabulka 6: Taktické balistické rakety USA - stav v roce 1996

typ	dolet	hmotnost	hlavice

Infografika 5 - Schéma balistické střely MGM-140B Block 1A

Již dříve byly vyřazeny rakety MGM-31 Pershing. Pro strategické balistické rakety (LGM-30 Minuteman, LGM-118 Peacekeeper, UGM-133 Trident II) nebyly k dispozici konvenční hlavice (ačkoliv se o nich už řadu uvažuje v rámci projektu Prompt Global Strike, tedy přesný globální úder). Ostatně by bylo použití konvenčních hlavic pro tyto rakety poměrně neefektivní, jedině snad pro překvapivý první úder, který by měl loď poškodit.

Suma sumárum, ozbrojené síly USA neměly vhodnou balistickou raketu k masovému konvenčnímu útoku na mimozemské lodě a tento stav přirozeně trvá dodnes. Připravovat ozbrojené síly na boj proti mimozemšťanům, existujícím jen ve filmu, by potěšilo asi jen velmi malou část daňových poplatníků. Rakety MGM-140B Block 1A by mohly sehrát určitou pomocnou roli, pokud by se podařilo dopravit do vzdálenosti dostřelu dostatek odpalovacích zařízení.

Ozbrojené síly některých zemí na tom byly a jsou v oblasti konvenčních balistických raket podstatně lépe (Rusko, Čína, KLDR).

Ostatní pozemní technika – kdo uteče, vyhraje

Letouny, přes všechny své výhody, jsou po odhozu nesené výzbroje omezeny nutností vrátit se na letiště, přistát, podvěsit další výzbroj, podle potřeby natankovat a provést další úkony. To omezuje množství munice, které dokáže letecká jednotka za určitý časový úsek „naložit” na cíl. Velmi optimisticky (a nerealisticky) můžeme vypočítat, že letoun F/A-18C, operující z předsunutého letiště, vzdáleného jen 100 km (tj. nebezpečně blízko v dosahu létajících talířů), dokáže 4 pumy o celkové hmotnosti 3700 kg donést na cíl každých 20 minut. 8 minut cesta zpět, 5 minut cesta k cíli a bombardování, 2 minuty pojíždění, 5 minut vyzbrojování a příprava k opakovanému vzletu. Poznamenejme, že 5 minut je značně zkrácená doba a pravděpodobně nerealizovatelná v bojových podmínkách při přípravě mnoha letounů najednou.

Jediná houfnice ráže 155 mm stojící 20-25 km od cíle za 20 minut vystřelí cca 60 granátů o hmotnosti 43 kg, tj. 2580 kg. Počítejme s dlouhodobou rychlostí střelby 3 výstřely za minutu, větší rychlosti okolo 6-10 ran/minutu jsou jen krátkodobé.

Je těžké porovnávat jablka s hruškami. 925kg puma má podstatně větší účinek než 43kg granát (ale ten má zase podstatně větší účinnost, než ve filmu použitá tříštivá hlavice PLŘS). Na straně druhé, proud střel dopadá na cíl neustále, dokud funguje dodávka munice pro houfnici. Houfnice podstatně levnější než bojový letoun a je běžné nasazovat houfnice hromadně. Jeden prapor s 18 samohybnými houfnicemi ráže 155 mm by dokázal za výše uvedených 20 minut zasypat cíl 1080 granáty, tj. 46,5 tunami. To je náklad 12 letounů.

Raketomet M270 MLRS by dokázal během 40 sekund vyslat na cíl 12 řízených raket M31 s hlavicí o hmotnosti 90 kg. Dokázal by, pokud by se rakety M31 nezačaly vyrábět až po roce 2000, hlavice předchozích raket (M26, M27) používaly pro dosažení co nejlepšího plošného účinku submunici, co by bylo nepraktické proti lodím. Dá se ovšem věřit tomu, že zadání vyrobit neřízené rakety s trhavou hlavicí by výrobce splnil poměrně rychle.

Svými tunami munice a výkonnými kanony 120 mm by mohly přispět také tanky. Pozemní protiletadlové systémy by mohly pomoci vlastním letounům v boji proti létajícím talířům protivníka.

Zcela logicky jsou s pozemní technikou dvě zásadní potíže. První – jak ji dostat ve velkém množství na dostřel k lodi, která má špatný zvyk dát se do pohybu podstatně větší rychlostí, než je rychlost přesunu pozemní techniky. Druhá potíž – jak utéct v případě, že se protivníkovi nebude shromažďování na dohled od své lodi líbit a zakročí.

Uvedené potíže prakticky odsuzují pozemní techniku „kratšího dosahu” k následujícím úkolům:

• statická obrana leteckých základen, ze kterých bude veden útok, resp. jiných významných cílů
• statická obrana linie, kudy se pravděpodobně může dát do pohybu ještě nezničená loď
• vytvoření léček a bezletových oblastí pomocí pozemních systémů PLŘS, za které by se vlastní letouny mohly ukrýt před létajícími talíři
• podpůrná palba nevelkých dělostřeleckých a raketových jednotek, přesunutých předem na dostřel lodi (spíše jen doplňková možnost)

Pokračování přístě.

V další části: Technika ostatních států, vyřazené letouny, improvizované zbraně.